Poslední dny prakticky všude píší o požárech, články jsou si dost podobné a vnímáme je stejně. Někde hoří les či pole, přijedou hasiči a oheň zlikvidují. U článků pak máte fotky, ty jsou také vždycky stejné, protože fotografové se předhánějí v lepších záběrech šlehajících plamínků. Když jsou tam pak fotky hasičů, působí spíše roboticky – urostlí muži v kosmických přilbách, hravě likvidující sebevětšího plamenného draka.
Ona to ale není úplná pravda. Hasiči na požárech posledních dnů jsou především lidé, totálně utahaní, s plícemi plnými popela, s ohořelými řasami a obočím a padající únavou.
Když k vám po požáru přicházejí, mají vždy jedno společné, strašně smrdí potem a kouřem. Je to samozřejmě logické, zatímco my využíváme jakékoli možnosti se zchladit a vzít si na sebe pokud možno lehké oblečení, protože kolem je přece strašných 40 stupňů, hasič to má trochu těžší. Na nohou má šestikilové boty, oblečený těžký, neprodyšný oblek, zapnutý ke krku a o vyhrnutých rukávech si může nechat jenom zdát. Kolem něj pak není slabých čtyřicet, ale běžně kolem stovky, samozřejmě na něj občas „dýchne“ proud vzduchu od požáru, který má o pár stovek více a snadno vám obličej či plíce popálí. Na zádech nese dalších dvacet kilo dýchacího přístroje a přilba dodává další váhu.
Po těle se mu tedy logicky valí proudy potu a hasič musí hodně pít, jinak by padl na dehydrataci, takže se zase víc potí.
V posledních dnech se jezdí od požáru k požáru a moc času na volno není. Zkrotíte jeden oheň a jedete k dalšímu. Fotka hasiče spícího na střeše vozu pak mluví za vše a pohled do očí hasičům, odjíždějícím od zásahu, vypovídá o strašlivé únavě.
Važme si prosím tedy jejich práce a vzdejme jim úctu, protože to, co v posledních dnech prožívají, je doslova peklo. To málo, co pro ně můžeme teď udělat, je nepřidělávat jim práci naší neopatrností nebo respektovat jejich vozy, řítící se k dalším zásahům.
Za fotky díky jednomu kamarádovi, který má právě za sebou 24 hodin práce u jednoho z požárů.
