Foto

Bitva cikánů s kováři na náměstí

25 let městské policie Plzeň: "Černí šerifové" - předchůdci MP Plzeň

pondělí 3. dubna 17:54, aktualizace úterý 4. dubna 05:29

Speciál

     Jen málokdo si dnes vzpomene, že před vznikem Městské policie v Plzni bezpečnost v ulicích chránili "Černí šerifové" - elitní německá bezpečnostní služba, jejíž české zaměstnance cvičili v Mnichově američtí policisté.
     Tento článek jsme sice již jednou vydávali, ale chceme tuto historii připomenout ještě jednou, právě nyní, když městská policie slaví 25 let od svého vzniku. Myslíme, že by nebylo fér nepřipomenout právě i Černé šerify.

Výpověď kováře

     Bylo to v květnu 1991 a my jsme na náměstí Republiky předváděli naše kovářské umění. Měl jsem s sebou tříletého syna Jakuba a dceru Kačenu, které mohlo být třináct let. O děti se starala žena a já koval. Měl jsem zrovna přestávku, když jsem mezi panely, připravenými na opravu kolejí, zahlédl jak stánkaře, odnášejícího tržbu, ohrožuje nožem cikán v pruhovaném svetru.
     Bylo to ode mne asi šest metrů, což byla ideální vzdálenost na můj bič. Abyste pochopili, tenkrát jsem předváděl umění s bičem - na pódiu jsem vyrážel figurantům předměty z rukou nebo cigarety z huby. Vzal jsem tedy bič a cikánovi vypráskl nožík z ruky. Ten pak z místa utekl.
     Dál jsem se věnoval svému stánku, jenže asi za dvacet minut se ten cikán vracel ještě s jedním, který nesl podstatně větší nůž. Ten druhý si vzal nohu od židle nebo stolu a oba si to šli se mnou vyřídit.
     Nebyli pro mě ale rovnocennými soupeři, opět jsem vzal bič a vypráskal jsem je až ke galerii Čas, kde na mě jeden, když utíkal, zařval, že mi pobije rodinu. Tak jsem mu tím bičem podmetl nohy a on si dal ještě sám na hubu.
     O další půlhodinu později za námi zaskřípaly brzdy, objevila se tři auta, jedno z nich byl stříbrný Ford Siera, ostatní si již nepamatuji. Z nich se na nás hrnuli cikáni i cikánky, všichni po zuby ozbrojeni noži, mačetami nebo klacky.
     Na mě hned zaútočil jeden s dranžírákem v ruce a pokusil se mě bodnout někam do břicha. Ochránilo mě jen to, že jsem měl koženou vestu a pak také to, že jsem mu ten nůž prostě vzal za čepel a vytrhl mu ho z ruky i za cenu přeřezaných šlach na dlani a na prstech.
     Nějaký cikán řval, že mi klidně zabije i mé dítě. Myslel tím malého Jakuba a opravdu šel po něm. Jako šílený jsem se na něj vrhl, i když na mě viseli v té době další dva. Malého naštěstí zachránila Kateřina z Gotiky, která ho vzala do náruče a běžela s ním na druhou stranu náměstí k šermířům.
     Já se pral jako o život, cítil jsem, že mě dvakrát nebo třikrát bodli nožem a i když mě vesta hodně chránila, cítil jsem, jak mi po zádech stéká krev. Moje žena čapla bič, začala je řezat, ale neměli jsme samozřejmě žádnou šanci. Pak jsem cítil, jak mi nějaká cikánka skočila na záda, zlomila mě v pase a já jsem i s ní spadl na zem.
     Pak nikdy nezapomenu na to, jak se nade mnou jeden cikán sklonil, podíval se mi do obličeje, v ruce držel mačetu, zvedl ji nad hlavu a sekl. Nebýt toho, že jsem do dráhy letu čepele strčil svoji ruku, usekl by mi hlavu. Takhle mi čepel rozřízla ruku, sjela po ní a pouze mi rozťala ucho a jařmovou kost.
     Najednou se všude kolem nás objevili šermíři, vedení Prckem z Gotiky. To byla naše jediná záchrana, protože šermíři začali cikány zatlačovat, ale to si už moc po té ráně do hlavy nepamatuji.

Výpověď prvního šermíře
     Akorát jsme končili vystoupení, když přiběhla Kateřina, držela v náruči plačícího kluka a křičela, že cikáni napadli kováře. My již měli sundané zbroje, takže jsme popadli jen dlouhé zbraně a běželi na pomoc napadené rodině. Když nás cikáni viděli, šli proti nám, někteří dokonce ukradli vystavené středověké zbraně v kovářově stánku a šli do nás, naštěstí s nimi ale vůbec neuměli zacházet.
     Proti mně šel pupkatý cikán s českým vojenským bodákem v ruce, ale já měl sudlici, tak jsem se ho zeptal, jestli není blbej, že ho snadno můžu zabít. Cikán přesto vyrazil proti mně, tak jsem mu snadno svou zbraní bodák z ruky vyrazil a dostal naplocho sudlicí facku, aby si to pro příště zapamatoval. V té době se přiřítili první Černí šerifové, vyskočili dva i s dlouhými obušky a přidali se k nám.
     Tlačili jsme cikány před sebou až k jejich autům, kde na mě bohužel jeden z nich, myslím že to byl Šarkezi, vytáhl samopal Škorpion, ale naštěstí nevystřelil. O chvíli později dorazili i policisté, kteří se připojili k šerifům a začali zatýkat jednotlivé útočníky.
     Později jsme chodili vypovídat na kriminálku a k soudu, ale ti cikáni se nebáli vůbec ničeho. Na rekognici jsem ukázal na Gábora, že to je on a on se na mě vrhl dokonce i na té kriminálce, přímo před policisty. I později se začaly množit ze strany cikánů výhrůžky a tak jsme všichni začali u sebe nosit nože.

Balíček od pana Váfnhause

     Šermíři opravdu měli strach, v několika případech jim přišli cikáni vyhrožovat i domů a tak se šermíři začali houfně ozbrojovat i střelnými zbraněmi. Dostat pistoli sem k nám po pádu komunismu nebylo tak jednoduché a hledaly se různé cesty.
     Jeden ze šermířů dodnes vzpomíná na to, jak mu na poště žena za přepážkou sdělila, že tam má pořádně těžký balíček z Německa od jakéhosi pana Váfnhause. Dokud se šermíř nepodíval na razítko, nechápal. Stálo tam Waffenhaus München a balíček ukrýval dva perkusní revolvery.

Výpověď Černého šerifa

     Ten den jsme se právě vrátili z patroly po městě. Sídlili jsme v budově magistrátu, kam jsme chodili bočním vchodem z Dominikánské ulice. Vcházeli jsme do budovy, když do vysílačky přišlo hlášení, že se to na náměstí Republiky pere, hned jsme tam běželi a byli jsme tam dokonce dříve než policisté.
      Před námi se odehrával konflikt mnoha lidí. Cikáni měli v rukou jednak své vlastní zbraně, což byly nože, nohy od židlí a stolů, mačety a pak také zbraně, které rozkradli šermířům, zřejmě z těch, které měli vystavené na stánku.
     Vrhli jsme se do boje a společně jsme potlačovali rvačku. Také si pamatuji, že kovář bojoval jako šílený, protože chránil svého malého syna.
     Pamatuji si na jednoho policistu, který se chvíli po nás do boje zapojil a vydatně nám pomohl. Zbytek policistů byl spíše pasivní a zapojili se až později. Z dnešního pohledu policisty chápu, bylo to půl roku po naší revoluci a byli ve velmi nezáviděníhodné situaci, kdy prakticky nesměli do ničeho jít.
     Náš zákrok zlomil převahu cikánů a společně se šermíři jsme vyhráli. Dodnes si pamatuju na to, že proti mně stál nějaký Gejza, který byl uprchlý z pasťáku. Pak jsem ještě dlouho chodil po výsleších a podával svědectví u soudu. Potom se nad tímto případem rychle zavřela voda, protože mluvit o tomto tématu nebylo politicky v pořádku. Vy jste první, kdo si na to po letech vzpomněl.

Výpověď druhého šermíře

     Běžel jsem tenkrát za Prckem a měl jsem kopí. První cikán na mě vyrazil s mačetou, úder, který mi vedl na hlavu jsem vykryl a kopím ho složil na zem. Pak jsem viděl, jak nějaký velký cikán bere do ruky dvouruční meč a sekl s ním po kováři, který se tam potácel s úplně zakrvácenou hlavou. Bylo na něm vidět, že je mimo sebe po tom zranění na hlavě a útoku meče se už vůbec nebránil. Naštěstí byl tento dvouruční meč na cikána moc velký, neuměl s ním zacházet a tak ho vzal jen na plocho přes záda.

Policista doplňuje

     Tento případ nebyl ve své době až tak výjimečný. Říkali jsme tomu „Devadesátá léta – divoký východ“. Všichni grázlové se spojovali do tlup, mysleli si, že jsou mafie a snažili se udržet si zóny vlivu.
     Na příběh s uváděným dvouručním mečem si pamatuji. Ve výpovědi šermířů bylo, že s ním kovář dostal přes záda a zranění, otisk čepele, tomu odpovídal. Spojili jsme to s jednou svědeckou výpovědí, kdy svědkyně uváděla, že viděla, jak z náměstí utíká snědý muž právě s takovým mečem, který odpovídal popisu. Jednoho ze zadržených jsme skřípli, on se k tomuto útoku přiznal a vypověděl, že meč hodil do řeky, kde ho také později náš potápěč skutečně nalezl a tvar čepele perfektně odpovídal zranění poškozeného.
     My chtěli útok s mačetou kvalifikovat jako pokus o vraždu, ale soudce to bohužel soudil pouze jako ublížení na zdraví a pokud si to dobře pamatuji, útočník dostal čtyři roky.

Výpověď třetího šermíře

     Prováděli jsme tam vystoupení pro K+K Praha a po vystoupení, když jsme balili věci, došlo tam k nějakému konfliktu u kovářského stánku, kde vytáhli na kováře kudlu, ale kovář je toho nože bičem zbavil.
     Asi o půlhodiny později se tam strhla mela a do té jsme se vmísili i my. Popadli jsme vše co jsme měli s sebou. Já měl v ruce řetězový biják, ale když jsem přiběhl, cikáni se už stahovali, kovář ležel na zemi a bitka se změnila pouze na nadávky z dálky. První jsem tam viděl Černé šerify a policie společně i s pohraničníkem, kteří tenkrát sloužili s policií jako výpomoc, dorazili později.
     Policisté ke všemu ještě omylem sebrali Karla Kudu, mého kamaráda, protože mysleli že je také útočník.
     Myslím, že vše řídil Šerkézi, protože si nárokoval tržiště pro sebe.

Výpověď fotografa Vítka

     V té době jsem měl ateliér na náměstí Republiky a právě vyrážel fotit na demoliční derby nedaleko centra.
     Když jsem viděl, co se na náměstí odehrává, vykašlal jsem se na slíbený honorář 200 dolarů za focení a začal fotit tu bitku. Samozřejmě jsem v tu chvíli netušil, že moje fotografie se pak stanou klíčovým důkazem u soudu a já strávím hodiny a hodiny výslechy či soudními jednáními.
     Vyfotil jsem dokonce i samopal Škorpion a dva samopaly SA58, které měli útočníci položeny v autě, pak se ale zrovna tato fotografie záhadně ztratila.

Výpověď stánkaře

     V popisované době jsem jezdil po středověkých akcích a prodával keramiku. Do Plzně jsme se báli jezdit, protože zde náměstí patřilo cikánům a my museli platit výpalné.
     Když se to tenkrát v květnu začalo bít, já, který jsem nikdy neuznával násilí, jsem popadl nějakou tyčku od plůtku co tam tenkrát byl a běžel si konečně s cikány vyrovnat účty.
     Hezké bylo, že tam postávali nějací sabati v džískách a když to viděli, plůtek byl v okamžiku rozebrán a všichni běželi s tyčkami na cikány. Nepřijet tam tenkrát Černí šerifové a policie, došlo by snad k všelidovému povstání v Plzni, natolik jsme cikány tenkrát nenáviděli za to, co nám vše v centru dělali.

Záměna rolí

     V celém šíleném případu byl snad jen jeden jediný úsměvný okamžik. Jednalo se o dnes již mrtvého šermíře Kudu. O tom, že šermíři nebyli nijak rasističtí svědčí případ šermíře Kudy, který byl také tmavé pleti. Ačkoliv patřil mezi ty, kteří pouze bránili napadeného, dostal od policisty obuškem, protože byl považován za útočníka a dokonce také skončil mezi ostatními cikány v policejním antonu. Ostatní šermíři pak chodili a policistům ho ukazovali: „Toho pusťte, tenhle je opravdu náš“.
     Stejný omyl učinil později i policejní vyšetřovatel a nebohého Kudu neomylně zařadil do alba „podezřelí“, takže kdykoliv svědci rozpoznávali obličeje útočníků, křenil se na ně z knihy i chudák Kuda.

     Tento článek není nijak rasisticky zaměřený, ani nemá nabádat k protiromské nesnášenlivosti. Pouze přesně mapuje ona devadesátá léta, kdy jsme rovnýma nohama vstoupili do kapitalismu, ale nevěděli si s ním rady.
     Mnoho našich spoluobčanů neumělo v této nové době žít a po vzoru západu zde vznikaly gangy, které upevňovaly svoji moc.
     V článku záměrně používáme výraz cikán nebo cikáni, protože tento termín nejlépe vypovídá o oné době.