Proč inzerovat právě u nás? I vy můžete inzerovat na největším zpravodajském webu v západních Čechách
Foto Video

Dopisy plné nepředstavitelné hrůzy

Přikládáme otevřené dopisy obou rodičů brutálně zavražděné osmnáctileté Terezky, jen po jejich přečtení dokáže člověk alespoň trochu pochopit, jak strašlivou bolest prožívají

23. ledna 2020 20:19 , aktualizace 20:27

Vražda

     Dnes dopoledne v Plzni odsoudil Krajský soud Daniela Miarko k trestu odnětí svobody v délce 18 let a zařadil ho do věznice se zvýšenou ostrahou, což jsou naše nejpřísnější věznice. Dále je Mirko povinen rodině oběti vyplatit pět milionů korun.

Víc než jakýkoli náš další text, vypoví otevřený dopis manželů Špačkových:

Otevřený dopis rodičů zavražděné Terezky

     Událost, která nás činem Daniela Miarka postihla, je pro naši rodinu natolik tragická, a tak nám změnila život, že nedokážeme reagovat jen několika větami. Pro pochopení situace, do které nás Daniel Miarko z naprosto nepochopitelných důvodů přivedl, jsme se rozhodli sdělit veřejně, jak nás zavraždění dcery zasáhlo a poznamenalo, co jsme prožívali a prožíváme, protože náš osud je vrahovi i těm, co jej vychovali, zcela lhostejný. Děsí nás, jak pro někoho lidský život nemá žádnou cenu. Pohled na Miarkovu rodinu a jeho kamarády u soudu byl zdrcující. Nikdo z nich neprojevil lítost nad zmařeným životem a neřekl “promiňte, je mně líto, co jsem způsobil”. To co udělal vrah naší dceři, a jakým způsobem to udělal, je děsivé, odporné a pro nás velmi bolestivé a traumatizující. Vrah vše naplánoval, připravil a provedl zákeřným a brutálním způsobem. Dokonce po činu opakovaně tvrdil, že provedl správnou věc.

     Celé soudní řízení se točilo kolem vraha. Jaká vlastně byla Terezka, kterou Daniel Miarko tak brutálně, bezcitně a bezdůvodně připravil o život? O tom se u soudu moc nemluvilo, a pokud ano, tak ze strany matky Daniela Miarka, která znevažovala naši dceru, přestože ji neznala. Dnes víme, že vrah po celou dobu co čekal ve Zdemyslicích na naši dceru, komunikoval se svojí matkou a některá její vyjádření na adresu naší dcery jsou pro nás nepochopitelná a zvláštní „třeba si potřebuje nabít pusu“, „takových lidí jsem zažila spoustu, tvářili se nadřazeně a pak přišli s prosíkem“.

     Děsí nás bezcitnost a lhostejnost vraha, ale i přístup lidí, kteří věděli o jeho záměru a neudělali nic proto, aby mu zabránili jeho ohavný čin spáchat, stejně tak lhostejnost lidí, kteří, když se dozvěděli, co Daniel Miarko spáchal, neudělali nic pro to, aby se pokusili Terezce pomoci. Nikdo z nich nevěděl, s jakými následky Daniel Miarko ublížil naší dceři. Všem těmto lidem, až na jednu spolužačku Terezky, byl osud naší dcery zcela lhostejný. Nezaznamenali jsme žádný zájem o naši dceru, žádné soucítění. Všechny tyto věci necháváme na posouzení Policie a kompetentních orgánů, ale z pohledu lidského je pro nás jejich jednání nepochopitelné.

      U soudu jsme viděli, jak vrah naší dcery sedí a v naprostém klidu pozoruje průběh jednání, bez sebemenších emocí, jak nyní s chladným kalkulem ze sebe dělá duševně nemocného člověka a nijak se netrápí tím, jakou fyzickou bolest způsobil Terezce, a jaké duševní utrpení způsobil nám.
     Zároveň z vazby dává pokyny svému advokátovi a podává stížnost na poškozené osoby, tedy na nás, zda se nedopouštíme v rámci trestního řízení trestných činů. Jeho chování přesně odpovídá tomu, jak osobu Daniela Miarka u soudu popsali slyšené znalkyně - účelové jednání a taktizování není vrahovi naší dcery cizí.

     Toto jsou naše pocity z činu Daniela Miarka, takto nyní po jeho hrůzném činu žijeme, přežíváme. Rádi bychom, kdyby se lidé dozvěděli i o tom, co tento vrah způsobil nám, aby se lidé dozvěděli, co prožívají a čím prochází oběti podobných zločinů, jaký se stal naší Terezce, a aby náš příběh vedl i k zamyšlení se nad lidskou lhostejností, které kdyby nebylo, mohla Terezka žít. Proto jsme se rozhodli napsat tento náš otevřený dopis a přiložit naše prohlášení obětí o dopadu trestného činu na naše životy.
     Věříme, že i když je náš příběh delší, než je rozsah novinového článku, tak náš otevřený dopis a prohlášení nezapadnou.

 

Plzeň, 23. leden 2020

František Špaček, Pavla Špačková

Prohlášení tatínka o dopadu vraždy dcery Terezky na jeho život:

     Jsem otcem zavražděné Terezky Špačkové. Zločin, který Daniel Miarko spáchal na mé Terezce, kterou brutálním způsobem zbavil života na prahu její dospělosti, a udělal to z naprosto nepochopitelných důvodů, poznamenal a poznamená mě a celou moji rodinu do konce života nás všech.

     Já jsem se dozvěděl, že se „něco“ stalo u nás doma, když jsem byl v práci a šel po chodbě ředitelství hasičského záchranného sboru: Volala mi manželka, že naše dcera leží na chodbě v našem domě a nehýbe se: Měl jsem auto v servisu, tak jsem okamžitě běžel na operační středisko, kde jsem požádal kolegu, zda by mi nepůjčil auto, že se něco stalo mé dceři. Zároveň se ke mně otočila jedna z operátorek tísňové linky, v ten moment jí došlo, že přijaté oznámení na tísňovou linku o zraněné ležící osobě na podlaze je pravděpodobně na adrese mého bydliště. Operátorka mi řekla o nehybné ležící osobě, ale viděl jsem, jak mění barvu v obličeji, takže jsem tušil, že mi neřekla úplně vše. Vyběhl jsem ven z budovy i s klíči od auta a viděl, jak kolega ze sousední vesnice odjíždí z ředitelství. Požádal jsem ho, jestli by mi dovezl do Zdemyslic.
     Během jízdy, která mi připadala nekonečná, jsem zavolal zpět operátorce přijímající hovor a doslova pod nátlakem ji přinutil říci mi přesný popis přijatého tísňového oznámení. To co sdělila oznamovatelka, bylo děsivé. Ležící tělo na zemi, které nereaguje, je ztuhlé s bodnými ranami a má asi uřízlou hlavu. Chvíli jsem nemohl ani mluvit a popadnout dech. Následně jsem začal volat na operační středisko Policie i záchranné služby, ale nikdo mi už nechtěl říci, zda jsou složky na místě a co se odehrává v našem domě. Byl to další náznak toho, že přijaté informace z tísňového oznámení mají nějaký reálný základ. Často přijatá oznámení na tísňových linkách vypadají z počátku závažně, ale na místě po zjištění skutečného stavu zjistíte, že situace je řešitelná. Celou cestu jsem věřil v to, že moje dcera žije a že bude možná její záchrana. Chtěl jsem tam být co nejdříve, abych mohl Terezce pomoci. Zároveň, čím víc jsme se blížili k domovu, tím víc jsem se bál toho, co se dozvím, že se v našem domě stalo.
     Bohužel, poté co jsem vystoupil z auta a položil otázku posádce záchranné služby „žije“ viděl jsem sklopené oči lidí a tichou odpověď „ne“. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, když jsem slyšel tuto odpověď. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, když jsem viděl, jak z domu odnášejí rakev s tělem Terezky. Nikdo si nedovede představit, když musíte vstoupit do domu k ohledání místa s Policií, zda něco nechybí a zda jsou všechny nože, které jsme měli doma na svém místě. Přitom musíte jít přes chodbu, kde na podlaze je krev mé dcery.
     Nikdo si nedovede představit, když pak následně v noci drhnete dřevěnou podlahu od krve mé dcery a vaše slzy vám padají z očí do stejných míst na podlaze, aby již další členové rodiny neviděli následky tohoto strašného činu a byli schopní vstoupit do domu. S manželkou jsme nebyli schopni ničeho.
     První dny po tragédii jsme jen seděli doma, brečeli, a ptali se, proč se Terezce taková tragédie stala, proč jí stihl takový osud, když byla tak hodná. Přijít o dítě je vždy tragédie. Když se to ale stane způsobem, jakým připravil Terezku o život Daniel Miarko, a hlavně z důvodů, pro které to udělal, je to pro nás nepochopitelné a zdrcující. Věděl jsem, že musíme hledat pomoc, že pokud zůstaneme zavření v našem domě, zblázníme se z toho. Domluvil jsem několik sezení ve spolku Plzeňská zastávka. Sdružení žen, které tragicky přišly o své děti. Tušil jsem, že jediná cesta jak se alespoň částečně dostat z té děsivé tragédie je kontakt s lidmi, kteří prošli obdobnou zkušeností.

     Já, manželka i syn jsme museli vyhledat pomoc psycholožky, aby nám pomohla zvládnout situaci, do které nás Daniel Miarko přivedl. Manželka naši tragédii nese velmi špatně, a i když po několika měsících začala chodit do práce, je na tom psychicky stále velmi špatně, a výhled, jestli se její stav v budoucnu zlepší, je nejistý. Syn František s Terezkou vyrůstal a měli mezi sebou nádherný vztah. Po tragédii se uzavřel do sebe, když přijede k nám, je zamlklý a vyhýbá se povídání o Terezce. Každá vzpomínka na ní ho bolí. Těžce vše nesou i obě babičky Terezky. Na moji tchyni vražda Terezky zapůsobila obzvlášť těžce, protože je vážně nemocná a po smrti Terezky se u ní vytratila vůle žít, uzavřela se do sebe. Mám strach, že tragédie Terezky bude její babičku stát život.

     Já naší rodinnou tragédii musím zvládat, abych zajistil základní fungování rodiny, abychom mohli žít, i když pro mě, manželku a celou rodinu je to spíš přežívání ze dne na den. Manželce její těžké prožívání smrti Terezky znemožňovalo několik měsíců chodit do práce, prakticky i vycházet z domu, protože i soucitné pohledy lidí v okolí, které potkáváte, kteří nevědí, jak na vás mají koukat, jak s vámi mají mluvit, přiváděli manželku do těžkých psychických stavů.
     Bylo tedy na mně, abych našel v sobě sílu, a zajišťoval vše, abychom mohli nějak přežít. Na mně bylo i komunikovat s Policií v rámci trestního řízení, musel jsem zajistit pohřeb a všechny potřebné věci. Když to vše dám dohromady, neměl jsem ani prostor za Terezku pořádně truchlit. Přitom, i když se může zdát, že jsem se s odchodem Terezky už trochu vyrovnal, prožívám uvnitř hrozné pocity, a můj stav je o to tíživější, že vím, že musím fungovat, protože je na mě celá rodina závislá.

     Mé prožívání této tragédie zhoršily skutečnosti, které se zločinem Daniela Miarka souvisely. Jde jednak o to, že výpovědi, které učinil Daniel Miarko po vraždě dcery jsou pro každého normálního člověka zdrcující, nepochopitelné. Musím říci, že popis trestného činu Danielem Miarkem, ve kterém chladnokrevně popisuje zákeřný útok na moji dceru i s tím jak moje dcera křičela a bojovala tvrdě o život, je něco nepředstavitelného. Zároveň s tímto popisem opakovaně tvrdil, že udělal správnou věc. Některé jeho odpovědi mne stále v noci probouzejí. Jeho přirovnání bodání jednotlivých ran k fotbalovému zápasu, kdy odpovídá „dejme tomu, že hrajete fotbal, taky si nepamatujete všechny své pohyby“ jsou přímo zrůdné. Tohle a všechny ty další hrůzné věty mi zůstávají v hlavě.
     Každý večer ulehám do postele a vidím před očima, jak naše dcera na chodbě našeho domu bojuje o svůj život a její vyděšenou tvář. Po této zkušenosti jsem dlouho přemýšlel, zda se účastnit přímo soudního líčení, protože jsem věděl, že ke všem těm hrozným představám si ve své mysli přidám i obličej vraha mé dcery. Přesto jsem se nakonec rozhodl účastnit, protože bych si pak mohl tuto věc ve svém životě vyčítat i když vím, že s touto představou se mi bude velmi obtížně žít do konce života.

     Když jsem u soudu viděl Daniela Miarka, cítil jsem z něj naprostou lhostejnost k utrpení Terezky, které musela prožít, když s ním bojovala o život. Naprostou lhostejnost a nezájem o osud náš, který nám svým rozhodnutím zavraždit Terezku způsobil.

     Dále to jsou skutečnosti, kdy Daniel Miarko se svěřil Danielu Šachajdovi, co chce udělat, tedy zavraždit naší dceru. Tento člověk mohl zabránit tak hrůznému činu a místo skutečné pomoci naopak po činu nabízel vrahovi ještě alibi. Pro mne zcela nepochopitelná skutečnost.
     Kromě Daniela Šachajdy Daniel Miarko bezprostředně po vraždě napsal rodičům a několika lidem. Své matce, se kterou komunikoval skoro celou dobu, co čekal ve Zdemyslicích na naší dceru, bezprostředně po vraždě napsal několik zpráv v pořadí: „jsem ve Zdemyslicích“, „zabil jsem Terezu“, „všimla ses že v kuchyni zmizely 2 nože“, „čekám tu na ní už od 12:30“, „čekal jsem až vystoupí z vlaku“, „přišel jsem za ní domů, a tam ji několikrát bodl a pořezal“, „jsem vrah“ a nakonec toho všeho odesílá své matce fotku zakrvácených kalhot na sobě. Tuto skutečnost sama Lenka Mairková vypověděla u soudu. Matka tedy bezprostředně po vraždě měla mnoho informací o spáchání trestného činu (o činu, o místě, o charakteru zranění naší Terezky). Místo oznámení trestného činu a poskytnutí pomoci, Lenka Miarková neznala Terezčin zdravotní stav, bylo její reakcí opakované odeslání zprávy „kde tě vyzvednu“ a následně pak zprávy „kde přesně“ s odpovědí „prozvoň až budeš v Žakavej“, „přijdu k silnici“. Když zjistíte po několika měsících takový nezájem o moji dceru po oznámení tak odporného činu, nechápete a vracíte se do stavů, kdy celé noci nespíte a během noci si třikrát měníte propocené tričko.
     Když se opět odrazíte od úplného dna, zjistíte, že svému otci po vraždě sděluje několik zpráv v pořadí: „jsem hrozný“, „zabil jsem jí“, „ubodal jsem jí“. Otec na to reaguje zprávami „už pro tebe jede“, „to myslíš vážně“ s odpovědí vraha „opravdu“, „vážně“. Reakcí otce je pak odeslání dotazu „volal jsi sanitku?“, „pomohl jsi jí, jsi u ní?“. Z odpovědí, které když čtu, tak mne mrazí po celém těle „proč bych to dělal“, „chci aby umřela“.
     Z komunikace je zřejmé, že matka i otec komunikovali jak s vrahem naší dcery, tak navzájem mezi sebou a vůbec nic pro záchranu mé dcery neudělali. Musím říci, že takové to jednání je pro mne jak lidsky tak profesně nepochopitelné, zarážející a děsivé. Měli informace o spáchání trestného činu, o místě, o charakteru zranění Terezky a přesto nic neudělali.

     Tím, že zajišťuji všechny potřebné záležitosti související se ztrátou dcery, a to i v probíhajícím trestním řízení, musím říci, že jsem šokován účelovostí a taktizováním vraha, kdy vrah naší dcery z vazby podává stížnost na poškozené osoby, tedy i na mojí osobu, zda se v rámci trestního řízení nedopouštíme trestného činu.
     Zároveň mě děsí asociální chování Daniela Miarka, kdy v komunikaci se několikrát přímo zmiňuje i o mé osobě a napsaná věta „táta je hasič, záchranář, bere peníze úplně za hovno“ mne opravdu zaráží. Po vraždě následně zjišťuji, že vrah mé dcery asi měsíc a půl před vraždou v noci kolem jedné hodiny vlezl na soukromý pozemek u našeho domu a fotil si náš dům. Často se ptám, kdy tohle vše skončí, stále nové a nové nepochopitelné skutečnosti.
     V rámci pak probíhajícího soudního líčení si uvědomuji, co je schované za jednoduše vyslovenými slovy vraha mé dcery. Vrahovo „co jsem ji pobodal, tak jsem odešel z domu“ bez jakýchkoli emocí, ve skutečnosti znamená „pokusit se vyfotit a odeslat přes sociální síť zohavené umírající ležící tělo mé dcery, odeslat zprávu „zavraždil jsem Terezu“, ukrást mé dceři mobil, kterého se následně, poté co umyl nůž od krve v řece, zbavil a do této chvíle se nenašel. Jeho jedno slovo řečené bez jakýchkoli emocí v mé hlavě vyvolává tolik děsivých představ. Zatím jsem stále v takovém kruhu, všechny ty zjištěné skutečnosti mě sráží dolů. Vy víte, že tam dole nemůžete být dlouho, protože musíte pomoci dalším členům rodiny, škrábete se rychle nahoru, ale v tom zjistíte další skutečnost, kterou nechápete.

     Po celou dobu až do soudního líčení jsem litoval jednu osobu a říkal si, jak zdrcující musí být žít s představou, že obdržíte zprávy od vraha mé dcery „zavraždil jsem Terku“ a na základě dotazu „o čem mluvíš“ a „co se stalo“ obdrží od vraha další zprávy: „o vraždě“, „zabil jsem člověka“, „je to pravda“, „ubodal jsem Terku“, „pobodal jsem jí u ní doma“, „nůž jsem ji nacpal do krku“.
     Říkal jsem si, neudělala nic, ale co mohla dělat, neznala totožnost mé dcery, neznala, kde je u ní doma. Následně se tato osoba dostaví k soudu, sedne si mezi členy rodiny vraha mé dcery a bez jakéhokoli vyjádření lítosti soucitu celou dobu si prohlíží moji a manželky zdrcenou tvář. Následně pak z veřejně dostupných zdrojů zjišťuji, že tato osoba je členkou sdružení, ve kterém byl či je Daniel Mairko, Daniel Šachajda a zároveň znala další osoby, které znali moji dceru.
     Je možné, že z komunikace mezi těmito osobami tato osoba znala i totožnost mé dcery Terezky a tedy existuje podezření, že mohla být schopná oznámit totožnost mé dcery i s informací, že k páchání trestného činu dochází v místě jejího bydliště, ale hlavně přivolat pomoc.

     Tito lidé neudělali nic proto, aby se alespoň pokusili Terezce pomoc. Trápím se tím a přemýšlím o tom, proč se ani nikdo nepokusil zajistit Terezce pomoc, nikdo nevzal telefon, aby zavolal Policii a záchranku a poslal je k nám domů. Všem těmto lidem, až na jednu spolužačku Terezky, byl osud mé dcery zcela lhostejný.
     Nikdo z těch lidí, co si s Danielem Miarkem psali, nevěděli, jak brutálně a s jakými následky Terezce ublížil. Všechny tyto věci nechávám na posouzení Policie a kompetentních orgánů, ale z pohledu lidského je pro mne jejich jednání nepochopitelné, nazval bych to i selháním. Nezaznamenal jsem žádné soucítění, žádný zájem o oběť tak odporného a hrůzného činu a podle mne úroveň tohoto soucítění úzce souvisí s morálkou těchto osob.

     Po vraždě Terezky se náš dosavadní život úplně změnil. S manželkou chodíme jenom do práce a domů, nechodíme nikam mezi lidi. O vánocích jsme se snažili nemyslet na to, že vůbec nějaké vánoce jsou, abychom to období, kdy se lidi radují, přejí si vše nejlepší a slaví vánoční svátky, nějak přečkali.
     Jsem sice schopen chodit do práce, tak jako před Miarkovým činem, i v práci na mě často přichází myšlenky na Terezku, ale snažím se ovládat…
     Když jsem u soudu viděl Daniela Miarka, cítím z něj naprostou lhostejnost k utrpení Terezky, které musela prožít, když s ním bojovala o život, a naprostou lhostejnost a nezájem o osud náš, který nám svým rozhodnutím zavraždit Terezku způsobil.
     Život můj a celé naší rodiny Daniel Miarko svým zločinem navždy změnil. S následky, které nám svým ohavným činem způsobil, se nikdy nevyrovnám. Zatím mi vše připadá, že to vše se stalo včera. Kromě těch krásných fotek, které si přála naše dcera k 18. narozeninám, zatím ještě nemohu vidět jinou fotku mé dcery, natož nějaké video. Zatím na to nemám a nevím, kdy se to změní.

     Lidský život nejde v penězích vyčíslit. Žádné peníze nevrátí Terezce život. Přímý finanční dopad trestného činu na mě jsem vyčíslil v připojení se k trestnímu řízení.

     Zrůdný čin, který Daniel Miarko spáchal vůči Terezce, ovlivní život můj a celé mé rodiny nadosmrti. Život pro mě už nikdy nebude takový, jako před její vraždou. Vážný dopad na život můj a rodiny působí i místo, kde Daniel Miarko Terezku zavraždil. Stalo se to v našem domě, v místě, kde jsme do té doby měli všichni domov, který jsme s manželkou roky budovali, a kde jsme chtěli v klidu dožít, těšit se tady z dětí, a až by přišly, tak i z vnoučat.
     Namísto toho každý den procházíme místy, kde vyhasl Terezky život. To místo máme stále na očích, a působí nám to každý den nepředstavitelná muka. Nevím, jak v našem domě budeme do budoucna žít dál. Na jednu stranu je to místo, kde se odehrála největší tragédie v našem životě, a přemýšlím o tom, jestli zde budeme schopni do budoucna žít. Na druhou stranu je to místo, kde naše dcera vyrůstala.
     Pokud bychom chtěli dům prodat a najít si jiné bydlení, není reálné, že by ho v horizontu několika roků, dokud budou lidi mít v paměti hrůznou událost, která se v našem domě stala, někdo od nás koupil. Na druhou stranu, když dům prodáme a odstěhujeme se pryč, budeme prodávat místo, které je celý život naším domovem, kde vyrůstaly obě naše děti, ke kterému máme citový vztah, a ani nevím, jak bychom vnímali opuštění našeho domova, jestli bychom to se ženou pak necítili jako útěk od Terezky, od místa, kde Terezka vyrůstala, kde byla šťastná. Tento dopad je tak pro mě i ženu neřešitelný, a v širších souvislostech jde považovat i za dopad finanční v řádech milionů korun, představující hodnotu našeho domu, byť opakuji, to co jsem už napsal, že žádné peníze na světě nám Terezku nevrátí.

 

Mgr. František Špaček 

Prohlášení maminky o dopadu vraždy dcery Terezky na její život:

     Jsem matkou Terezky Špačkové, kterou Daniel Miarko připravil tak brutálně a tak nesmyslně o život. Dopad toho, co tento člověk udělal, na mě a moji rodinu je tragický. Pro mě smrtí Terezky skončil normální život, který jsem do té doby vedla.

      Poté, co jsem přišla o Terezku, se mi zhroutil svět. Nebyla jsem schopná ničeho. Tělo vypovědělo službu. Nebyla jsem schopná jíst, spát. Jen jsem seděla a brečela. Slzy mě provází dodnes. Hlavou mi vířily pouze myšlenky, zda má ještě život nějaký smysl. Nechtěla jsem tu být. Svět mě zklamal, rozdrtil na kousky. Nebýt rodiny, manžela, syna, již tady nejsem. Nikdo si nedovede představit pády do děsivých snů.
     Mé sny měly a mají stejný základ. Terezka je v nebezpečí. Nikdo by neměl zažít tu hrůzu z probuzení, kdy zjistíte, že realita je ještě děsivější. Terezka už není.
    Vždy jsem svým dětem chtěla dopřát svobodu. Byly šikovné, chytré, rozumné. Nikdo si nedovede představit, jaký panický strach o rodinu se ve mně nyní usídlil. Bojím se každé pochmurné myšlenky, děs z možnosti, že se jedná o zlou předtuchu. Nevím, jak to zvládnu.

     Terezka byla nádherné roztomilé dítě. Dítě, které neznalo zlobu, faleš a přetvářku. Dítě, které bylo obdarováno nádhernou fantazií. Dítě, které milovalo tento svět. Vyrostla v nádhernou dívku, která měla mnoho snů a plánů. Byla skromná, tichá a velmi přátelská. Terezka byla velmi talentovaná. Nádherně malovala, milovala svět knih. Zamilovala si Japonsko, jejich kulturu, toužila je poznat osobně. Tento sen si dne 7.6.2019 měla také splnit a odletět na jazykový pobyt do japonské rodiny v Tokiu. Zbýval ji týden do odletu. Čekala ji první cesta letadlem a měla letět naprosto sama. Vlastní dítě mě udivovalo svojí statečností. Otevíral se mi s ní nový neznámý svět. Terezka můj život naplňovala, byla naše sluníčko. Bez ní je prázdno, nevím jak dál. Každý den bolí, neskutečně bolí. Otevřu oči a už mně trýznivě schází. 
     Sleduji svět zvenčí a bolest sílí. To, že Terezka najednou mezi námi není, je něco, z čeho se nikdy nevzpamatuji. Můj život a život celé naší rodiny už nikdy nebude takový, jaký byl. Po tom, co Terezku u nás doma našli pobodanou, jsem se zhroutila. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Několik dnů jsem nebyla schopna jíst, spát, cokoli dělat. Jenom jsem seděla, brečela a čekala, že se stane zázrak. Otevřou se dveře a uvidím Terezku.

     Unést naši bolest nám pomohly dvě úžasné ženy ze spolku Plzeňská zastávka. Ženy, které prožily obdobnou tragickou událost, a přesto mají sílu pomáhat druhým. Bez nich bychom poslední rozloučení s Terezkou vůbec nezvládli.
     Do srpna jsem byla v pracovní neschopnosti, nebyla jsem schopná chodit do práce. Docházela jsem k psycholožce, která mně pomáhá, abych se vyrovnala se smrtí Terezky. S tím se však nevyrovnám nikdy.

     Jediná možnost jak přežít, byl návrat do práce. Nebylo to však vůbec snadné. Jet vlakem, na který jsme chodily s Terezkou každé ráno spolu, u mne vyvolávalo záchvaty a pláč. Všude ji vidím, stále je se mnou. Návrat do práce mi sice dal šanci žít dál, ale s jakou bolestí. Mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi návrat umožnili a snaží se mi pomoci, ale denně vidím jejich štěstí, radosti a smích. Je to samozřejmé, musí to tak být. Avšak naučit se s tím žít je velmi těžké. Mrzí mě, že kolegové musí být svědky mých záchvatů pláče, mého psychického zhroucení. Stejné situace se mi stávají venku, na ulici, ve vlaku. Zvládnout psychiku se prostě nedá, ač se snažím sebevíc. Vím, že již jiné to nebude. Zůstala jsem uzamčena ve svém světě se svojí milovanou Terezkou. Všude je se mnou, ale je to velice bolestné sepjetí. Bolestně vnímám tu izolaci od okolí, ale můj život skončil. Každý den přílivy slz, které nic neřeší, přesto pomáhají.
     Měla bych dávat sílu rodině, ale sama ji nemám. Večer se vracím do našeho domova, který Terezka milovala. Náš dům, náš bezpečný přístav. To již dnes neplatí. Neustále mám před očima, jak nás Terezka opustila, kde ji bezcitný vrah ubodal a jak trpěla. Hrůzný obraz se denně připomíná. Již není náš dům bezpečným útočištěm, náš dům mě děsí. Bojím se neobvyklých zvuků, neustále kontroluji, zda jsme zamknuti. 

     Nejvíce mě děsí, jak pro někoho lidský život nemá žádnou cenu. Pohled na Miarkovu rodinu a jeho kamarády u soudu je zdrcující. Nikdo z nich neměl zájem Terezce pomoci. Nikdo z nich se nestaral o možnou záchranu jejího života. Nikdo z nich neprojevil lítost nad zmařeným životem. Výpověď Miarkovo matky mnou hluboko otřásla. Jak může znevažovat Terezku, když ji neznala. Terezka se již nemůže bránit. Ráda bych apelovala na svědomí vraha. Ale ten žádné nemá.

     Čeká nás život v bolesti. Přišla jsem o svoji budoucnost, radost ze života. Těšila jsem se, jak si Terezka najde chlapce a budeme veliká rodina. Jako každá maminka jsem se těšila, že Terezka bude mít jednou rodinu, já budu mít vnoučata, která budu rozmazlovat a těšit se s nimi. V dětech je naše budoucnost, pokračování rodu. To je ta radost, proč jít životem dál. Všechno mi vzal.
     Je to bolest a břímě, se kterým musíme žít dál. Pro jeho čin není pochopení. Terezka měla na našem světě své místo. Nikdo jí ho neměl právo vzít. Zničil nám celou rodinu. To nejcennější, co jsem měla. Cítím jen zoufalství a bolest.
     Chtěla toho tolik poznat, cestovat. Začala jsem se učit angličtinu, abych jí byla na cestách rovnocennou partnerkou. V mém snažení mě podporovala, pomáhala mi. Vše trpělivě vysvětlovala a radila mi s úkoly. Těšily jsme se na společné chvíle. Všechno je pryč.

     Terezka byla výjimečná, chytrá a tichá. Nikdy by se sebou nenechala manipulovat. Věděla, co chce. Tato výjimečnost ji stála život. Není cesty zpět, není, jak to napravit. Terezka už není a nebude. Umřela má polovina těla, srdce mám zlomené. Z toho není cesty ven. Již nežiji, přežívám. Co přinese budoucnost, bojím se jen pomyslet. Už nic nebude jako dřív. Stojíme u bílé rakve. V ní leží naše milované dítě. Už se na nás nikdy neusměje. Terezka měla nádherný tajemný úsměv. Už naše srdce nikdy nepohladí. Bolí to, bolí. 

     27.5.2001 můj šťastný nádherný den. Narodila se mi vytoužená krásná zdravá holčička. 27.5.2019 to měl být opět můj šťastný den. Osudné pondělní ráno jsem ji v minutě jejího narození stihla napsat SMS „Všechno nejlepší Terezko“ a přání „Miluji tě, jsem tu pro Tebe.“ Ale nebyla. Slíbila jsem ji krásnou oslavu a můj návrat vlakem ve 14.08 hod. z Plzně. Zdržela jsem se však v práci o hodinu déle.
     Terezka si naopak měla užít návštěvu u babičky o něco déle. Měla se vracet až kolem páté hodiny. Nestalo se a sedla si do osudového vlaku ve 14.08 hod., ve kterém jsem měla sedět já. Hodina mého zpoždění stála Terezku život. S touto skutečností se nikdy nevyrovnám. Práce, která mě zachránila, mně zároveň bolestně připomíná mé selhání. Měla jsem být s Terezkou, nic není důležitějšího. Není kroku zpět, není možnost nápravy. Všude kolem sebe vidím šťastné mámy se svými dětmi. Hned se mi vrací vzpomínky. Strašně to bolí. Já své dítě neochránila.
     Aby toho nebylo málo, tak mám vážně nemocnou maminku, Terezky babičku. Terezčina smrt jí tak zasáhla, že se mamince její zdravotní stav hodně zhoršil, a mám o ní velké starosti. Bojím se, co s její nemocí udělá trápení, které po vraždě Terezky prožívá. To, co nám Miarko způsobil, nás poznamená na celý život. Teď je najednou prázdno, všechno skončilo.

     Děsím se dne, kdy Miarko vyjde na svobodu jako svobodný bezúhonný občan. Děsím se možného setkání. Děsí mě budoucnost.
     To, jak se trápím, na mě dopadá i po fyzické stránce. Nemohu spát, jsem vyčerpaná, v práci se nemohu pořádně soustředit. Stojí mě velkou námahu dělat doma běžné domácí práce. Několikrát za den se rozbrečím, upadám do apatie. Trápení, které prožívám v sobě, mně bere veškerou sílu. To, co jsem dříve zvládala doma dělat, dělám jednou tak dlouho nebo mně musí pomoci manžel. Tyto stavy se plynutím času od vraždy Terezky nemění. Mám strach, co bude dál.
      Paní psycholožka mě varuje, že můj stav se může ještě zhoršit. Dříve jsem byla fyzicky aktivní. Navštěvovala jsem fitness pro ženy. Stále nemám síly k návratu, nejsem schopná fyzické zátěže. Jsem pořád unavená, nemám chuť do života.

      Vyčíslit finanční újmu za Terezku nelze, ta je nezměrná. Každý své dítě miluje a zároveň do něj investuje. To přináší život. Vše by člověk udělal, aby byly děti šťastné a spokojené. Terezka měla nádherné koníčky: Koně, step, lukostřelbu a především jazyky. Angličtina a japonština byla její vášeň. Chtěla být jednou překladatelka. Díky svým krásným slohům, měla i velkou šanci být úspěšná. Investovat do dětí je radost. Však děti nám tu lásku a péči jednou vrátí. Ve stáří budeme potřebovat jejich oporu. Já se své budoucnosti nebála. Vychovali jsme s manželem úžasné dvě děti.
     Terezčin život je penězi nenahraditelný. Žádné peníze nemohou zmírnit ani naše utrpení. Peníze, které po Danielovi Miarkovi požadujeme, bereme jako naší možnost, jedinou, kterou ze zákona máme, jak ho za to, co Terezce provedl, potrestat, aby až vyjde z vězení, měl nadosmrti připomínku toho, co způsobil Terezce.

 

Ing. Pavla Špačková

     Terezka velice milovala zvířata a pár dní před osmnáctými narozeninami si nechala udělat od profesionální fotografky sérii krásných fotografií. 


Původní článek:


     V pondělí 27. května jsme informovali o vraždě sotva osmnáctileté Terezky ve Zdemyslicích provedené obzvláště brutálním způsobem i o tom, že policisté zadrželi podezřelého, teprve osmnáctiletého chlapce.
      Informovat o tomto případu bylo pro nás obzvláště smutné, protože jsme znali otce dívky, jde o plzeňského profesionálního hasiče, který má odslouženy desítky let a věnoval celý svůj život pomoci jiným.
     Informace, které jsme postupně zjišťovali, byly děsivé a naprosto se vymykající zdravému rozumu. Nikdo jsme si nedokázali představit, co Terezčin táta či její máma prožívají, když tyto informace proudily i k nim.

Bestie jménem Miarko

     Slovo bestie bohužel není nijak nadsazené a naprosto přesně vystihuje co Daniel provedl. Na vraždu se připravoval pečlivě minimálně týden a vše promyslel tak, aby způsobil co nejděsivější čin. Vraždu naplánoval přesně na den jejích osmnáctých narozenin. 
     Nejprve si připravil dva kuchyňské nože, větší a menší, prý pro jistotu, kdyby jeden ztratil. Druhý den se ve škole vymluvil na bolest hlavy a odjel do Zdemyslic, kde na nádraží na svou bývalou spolužačku Terezku minimálně dvě hodiny čekal. Poté jí následoval až domů a s noži za opaskem vstoupil dovnitř. 
     Podle své dnešní výpovědi u hlavního líčení Miarko Terezku potkal v chodbě, když vyšla z toalety. Chtěl s ní údajně mluvit ale ona ho poslala pryč a když neposlechl, začala na něj křičet ať odejde a otočila se k němu zády.
     Miarko jí v tu chvíli zezadu chytil do kravaty, strhl jí na zem a když ležela na zádech, opakovaně jí větším z nožů začal bodat. Podle obžaloby byly minimálně tři rány smrtelné.
     Provedení samotného útoku nedalo dívce sebemenší naději na přežití, nejprve ji opakovaně pobodal do hrudníku a poté jí ještě podřízl.
     Podle obžaloby Miarko Terezce zasadil čtyři bodné rány do hrudi, přičemž dvě zasáhly srdce a jedna játra a ledvinu. Další bodné i řezné rány utrpěla dívka na přední straně krku.
     Po vraždě si Miarko mobilem opakovaně vyfotil své oblečení zakrvácené dívčinou krví a některé z fotek publikoval na Facebook, kdy k ním připojil komentáře: "Doufám, že jí to bolelo. Je mrtvá. Když ji nebudu mít já, nebude jí mít nikdo! a vše zakončil smajlíkem. Dále se pak omlouval, že nemá fotku mrtvé dívky: „Byl jsem ve stresu, tak nemám její mrtvolu, ale na oblečení je krve dost.

Zadržení a výslechy

     Po vraždě odešel Miarko za Zdemyslice a zatelefonoval své matce a oznámil jí, že dívku zabil. Také napsal bratrovi a několika kamarádům s tím, že se s nimi chce rozloučit. 
     Mezitím jeho matka vyrazila autem na místo, syna našla mezi Zdemyslicemi a Žákavou, a odvezla ho na místo činu, kde se policistů zeptala, zda Terezka žije a syna jim předala. 
     Podle našich informací se Miarko k vraždě přiznal a lítost neprojevoval ani u výslechů.

Neopětované láska a žárlivost

     Důvodem takto bestiální vraždy byla dlouhodobě neopětovaná láska. Dívčin vrah je jejím bývalým spolužákem. "Dan jí i dost pronásledoval, hrozně ji miloval a chodil s ní do třídy v plzeňské Obchodní akademii," uvedl nám jeden z bývalých žáků a zaslal fotografii, kde jsou oba, vrah i jeho oběť. 
     Miarko se kvůli odmítnutí si již předtím pokusil sáhnout na svůj život, když se pokusil otrávit granulátem na trávení krys. V tom mu ale zabránila matka a Miarko po tomto pokusu skončil na psychiatrii a poté školu opustil.
     "Dan pak musel jít na jinou školu. Nechápu to, co udělal. Byl to vždy nenápadný kluk, který se nikdy nechoval agresivně," doplnil ještě bývalý spolužák obou. 
     Podle Terezčina táty dcera s Miarkem i chvíli kamarádila, kamarádů měla totiž hodně, protože byla velice přátelská, ale vyloučil, že by mezi nimi byl intimní vztah.

Hlavní líčení

      Během vazební jednání se Miarko po celou dobu eskorty tvářil nezúčastněně až netečně a ani si nezakrýval obličej, jak je u jiných vrahů častým zvykem. Později u soudu Miarko ale otočil a před novináři se snažil skrývat tvář. V zahájení přečetl připravené vyjádření, ve kterém poprvé přiznal lítost a uvedl, že cítí stud a znechucení ze sebe sama, a že by rád, pokud by k tomu měl někdy měl možnost, Terezce vzdal úctu. 
     Přiznal, že Terezku napadl a ubodal, a že tento hrůzný čin plánoval celý týden, protože dostal zprávu, že si Terezka někoho našla. 
     V tom se jeho výpověď rozcházela s předběžným líčením, kde tvrdil, že vraždu plánoval dokonce čtyři a půl měsíce. A že jí původně chtěl pobodat v temné uličce v Plzni, až by šla na hodinu stepu.
     Osudný květnový den sám Miarko popsal: "Vešel jsem do předsíně a viděl, že na záchodě se svítí. Jakmile vyšla ven, začala na mě křičet, ať jdu pryč. Jen jsem stál a mlčel. Když se otočila, chytil jsem ji za krk do kravaty, strhl na zem a ubodal. Zasadil jsem jí asi čtyři rány nožem do hrudníku. Z šoku jsem utekl z domu, aniž bych se přesvědčil, jestli Tereza žije. Napsal jsem rodičům a dalším kamarádům, co jsem udělal."
      Miarko také doznal, že na místě odcizil telefon mrtvé dívky a ten později hodil do řeky, kde umyl zakrvácený nůž.

Hlavním předmětem dalšího líčení byly znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie.

     U Miarka byla sice prokázána porucha osobnosti, jejímiž projevy jsou například výrazné egocentrické rysy chování, absence vyšších citů, nízké sebevědomí, sklony k agresivitě a úzkostem, ale znalci se shodli, že psychickou nemocí netrpí a v době vraždy zcela přesně věděl, co se děje. Znalci také uvedli, že Miarkův kontakt s realitou narušen není, a že racionálně myslí, o čemž vypovídá nejen fakt, že vraždu Terezy plánoval předem, ale také, že účelově měnil svou výpověď.
      Miarko také uvedl, že se mu o zabití Terezy ještě před vraždou zdálo. I to podle znalců dokazuje, že si v každém případě uvědomoval co dělá.

     Za brutální a bezcitnou vraždu spáchanou podle jeho slov z nešťastné lásky hrozil Miarkovi až dvacetiletý trest.




Bezpečnostní služba Sany Guard

Ostraha objektů • Pult centralizované ochrany • Montáže EZS a EPS • Patrolovací služba • Přeprava finančních hotovostí a cenin • Pořádková služba • Poradenská služba v oblasti zabezpečení osob a majetku • Recepční a úklidové služby.