Nikdo asi nepochybuje o tom, že práce příslušníka vězeňské služby patří k těm nejnebezpečnějším. Mimo rizik, která jsou známa i laické veřejnosti, jsou zde další úskalí a problémy.
Nejhorší je samozřejmě fakt, že dozorce tráví svou pracovní dobu mezi tím nejhorším, co naše společnost vyprodukovala. Vrazi, devianti, úchylové a sadisti pohromadě, lidé, kteří mají neustále plnou hubu svých práv a samozřejmě zapomínají na to, že oni mají vůči společnosti nemalý dluh, který si zde odpykávají a jejich pobyt za mřížemi není dovolená, ale výkon trestu.
Typickým příkladem práv jen pro někoho je, že dozorce nesmí vědět o zdravotním stavu eskortovaného vězně. Pokud by ho znal, byla by pošlapána občanská práva chudáka vězně. Co na tom, že na práva dozorce nehledí nikdo, během eskorty sedí v autě s recidivistou, který může mít celé portfolium nemocí od žloutenky C, přes podezření na TBC, až po AIDS a dozorce nemá právo vědět co mu hrozí a čím se může nakazit.
Dozorce je třeba také zcela odříznutý od spojení s vnějším světem, v práci nesmí mít ani počítač, ani telefon, narozdíl od běžných zaměstnání si také nesmí přivydělat jinde, vedlejšáky služební zákon totiž také zakazuje.
Mezi další rizika této práce, která si my laici neuvědomujeme, patří doživotní ostražitost kdykoli a kdekoli. Každý dozorce potkává v civilu své bývalé „strávníky“ a u těch vždy hrozí, že si s dozorcem a nebo v horší případě s jeho rodinou, budou chtít srovnat účty.
Za takto rizikovou práci si pak dozorce odnese kolem 20 tisíc čistého.
150 hodin zadarmo
Jak byste se tvářili vy, kdyby za vámi zítra přišel šéf a sdělil, že máte pracovat 150 hodin ročně zadarmo? Asi dost překvapeně, že?
Jenže tohle se opravdu stalo nejen dozorcům, ale i policistům nebo hasičům. Stát se prostě rozhodl, že na těchto profesích ušetří a v roce 2007 tohle nové pravidlo připojil ke služebnímu zákonu.
Jenže služební zákon toto pravidlo 150 hodin zavedl pro mimořádné služby, přesčasy během mimořádných událostí a podobně.
Bývalé vedení věznice Bory toho ale doslova sprostě zneužilo a začalo tyto volné hodiny využívat i v běžném, předem plánovaném rozpisu hodin.
Plzeňští dozorci proti tomuto evidentnímu bezpráví v roce 2013 protestovali a požádali tehdejšího ředitele věznice, aby jim zaplatil všechny přesčasy, které zadarmo odsloužili v letech 2010 až 2012. Toto jak vedení věznice, tak následně i generální ředitelství vězeňské služby odmítlo a tak se dozorci bránili hromadnou žalobou.
Již v létě u Krajského soudu v Plzni dozorci vyhráli a nyní jim za pravdu dal i Nejvyšší správní soud, takže by se příslušníci vězeňské služby snad konečně mohli dočkat peněz, které jim za odsloužené hodiny po právu náleží.
Blahopřejeme!
