V dnešní době lidé na nádraží většinou jen spěchají za svým vlakem. Dřív to ale bylo místo setkávání, příběhů a začátků velkých víkendových dobrodružství. Nevěříte?
U hutníka nebo na vozejkách?
"Já pamatuji sedmdesátá a osmdesátá léta. Tenkrát se paďouři, tedy pionýři, výletníci, mastňáci a jiná chamraď, kterou jsme tehdy děsně opovrhovali, scházeli v hale u hutníka. Zatímco my trempové, tedy z našeho pohledu honorace, jsme se zásadně scházeli jedině na vozejkách, což bylo místo u druhého nástupiště, kde měli železničáři uskladněné ještěrky a vozíky určené na přepravu zásilek z vlakové pošty," vzpomíná s úsměvem Žery, dnes důchodce, ale tenkrát hrdý sheriff trempské osady Jižní kříž.
"Přesně tak to tenkrát bylo a tak jsme to i vnímali. Spojovala nás chuť vyrazit někam do přírody a nebýt stejní jako tehdejší šedivá konzumní socialistická společnost, děsně nás přitahovala atmosféra divokého západu staré dobré Ameriky.
V pátek jsme většinou ještě ani nevěděli kam pojedeme a až na vozejkách se to rozhodlo. Často jsme se ani neznali pravými jmény, stačily nám přezdívky, maskáče, usárna na zádech, žracák přes rameno a samozřejmě pozdrav "Ahoj!" Esembáci po nás tenkrát docela šli, což nás spojovalo a byli jsme na to i hrdí," připojil se Fous.
(Esenbák - příslušník Veřejné bezpečnosti zkratka VB, tedy policista v socialistickém Československu. Termín je odvozen ze zkratky SNB - Sbor národní bezpečnosti.)
Na nádraží u vozíků to každý pátek a v neděli žilo až do večera. V pátek se na vandry vyjíždělo a v neděli se probíralo, kde kdo byl a co tam zažil. Vzpomínky tehdejších trempů či vandráků, jak si také říkali, se často vracejí ke stánkům s občerstvením, které byly neodmyslitelnou součástí tehdejší atmosféry. Ve vzduchu voněly párky, popíjelo se pivo a na cestu si většina do vlaku koupila housku se salámem, které tam tenkrát měli výtečné.
"Ono to tenkrát nebylo tak jednoduché, kdo chtěl na peron, musel mít jízdenku a nebo peronku, což byla vstupenka na peron, která stávala korunu. Pokud ji někdo neměl, mohl dostat pokutu od takzvaného osožáka což byl příslušník Sboru ozbrojené ochrany železnice neboli modrej esenbák. I obyčejná pokuta z nádraží dnes zůstává jednou z připomínek tehdejší doby," popsala nám Zajdy a dokonce ukázala bločky od pokut, které má na památku vylepené v cancáku.
"Cože, vy nevíte co to byl cancák?!" směje se Zajdy. "To je ten nejposvátnější zápisník každého trempa, takový památníček, do něhož si jeho majitel zapisoval co kdy kde zažil, viděl, nebo zaslechl, nebo nechtěl zapomenout. Měl tam adresy kamarádů, zvadla na potlachy a mnoho dalšího důležitého. Lepil si do něj také fotky a drobné památky z vandrů, třeba jako já pokuty a vždy na konci vandru vám do něj kamarádi něco napsali na památku."
"Vozejky ale nebyly jen o nádraží. Byly hlavně o lidech a trampingu. V pátek večer se vyráželo na vandry nebo potlachy a když zrovna žádný nebyl, parta si jednoduše našla vlastní místo v přírodě. Pokud si byl sám, stačilo v pátek přijít na vozejky a říct Ahoj. Vždycky tě pak některá parta vzala k sobě a jel jsi s nimi, což bylo úplně normální a byli jsme hrdí, že jsme všichni kamarádi," doplnil Žery.
"Potlachy byly takové svátečnější vandry, měly svá přísná pravidla i tradice. Začátkem potlachu se udělal "šerifský kruh" z kamenů a zvolil se "ohnivák“, který jako jediný směl zapálit a udržovat slavnostní oheň. Nikdo jiný do něj nesměl zasahovat, pokud někdo ale přece jen něco do ohně hodil, ostatní ho podle tradice hodili do vody.
Přes den probíhaly soutěže, hodně oblíbená byla třeba roztahovačka, to se házel nůž před soupeře a on se pak musel natáhnout rukou či nohou z místa, kde původně stál na místo, kam se nůž zabodl. Vysvobodit jste se mohli, když jste hodili nůž, aby se soupeři zabodl těsně mezi rozkročené nohy. A ano, občas se někdo netrefil! (smích)
Já milovala kanadu. Dva lidé stáli proti sobě, drželi kožené laso a na soupeře vrhali smyčky. Účelem bylo švíknout soupeře přes záda a věřte, že to fakt dost bolelo! Bránili jste se tak, že jste smyčku buď svedli na zem nebo nad vás a pak jste švihali vy.
Vítězové večer u ohně získávali ceny v podobě velkých dřevěných malovaných placek, které měly mezi trampy velikou hodnotu. Večer se pak zpívalo u kytar a hrály se písničky, které tehdejší generace dodnes zná nazpaměť.
Za účast na potlachu jsme dostávali camrátka, byly to takové malé památeční dřevěné placičky, které si kamarádi odváželi domů jako vzpomínku,“ vzpomíná Zajdy.
Jedna ze vzpomínek pamětníka dokresluje tehdejší atmosféru možná víc než cokoliv jiného. Moment, který dnes působí téměř neuvěřitelně, ale zároveň přesně vystihuje tehdejší dobu. Svět venku běžel dál, zatímco trempové žili svůj vlastní, svobodný a klidný víkendový příběh v lese, zcela odtržený od vnějšího světa. "Na ten víkend nikdy nezapomenu. V pátek jsme v klidu odjeli jako vždy, i si pamatuji, že to bylo na Gutštejn. V neděli jsme se vrátili zpátky na nádraží a vše bylo jinak. Před nádražím stály desítky esenbáků a ozbrojených členů Lidových milic. Po ulicích bylo děsně lidí, lepili všude plakáty a na oblečení měli trikolory. My jsme naprosto nechápali co se děje a měli docela strach. Doma mě čekala celá rozklepaná máma a já se dozvěděl, že začala revoluce, která se o hodně později začalo říkat sametová" vypráví nám Miki.
"Tehdy to bylo úplně jiné než dnes - drsná, ale strašně krásná doba. Já na svůj první vandr vyrazil, když jsem byl v prváku, což už je pětapadesát let a byl jsem zcela uchvácen. Na vandru neplatily sociální rozdíly, všichni si byli rovni bez ohledu na výši příjmu, vzdělání nebo třeba společenské postavení. Byla to jiná doba, měli jsme toho daleko méně než dnes, kdo měl doma zavedený telefon, byl někdo. I televize byla tehdy ještě výjimečná a stejně v ní nic nehráli, ale naopak přátelství bylo daleko silnější a nám tenkrát k úplnému štěstí stačilo málo, parta lidí, vlak, kytara, les kolem nás a nekonečná chuť někam vyrazit," uzavřel Žery.
