Vraceli jsme se z reportáže z Přeštic, když jsme nad Plzní zahlédli temný, černý a zlověstný mrak, signalizující, že velké požáry ze sucha dorazily už i do Plzně. Původně sice vše z dálky vypadalo jako požár věznice, ale pak se ukázalo, že hoří rozsáhlá plocha mezi OD Tesco, areálem VŠ a Škodovkou.
Po příjezdu na místo jsme zjistili, že oheň běží od příbytků bezdomovců, kteří zcela ignorují zákazy rozdělávání ohně a vítr ho žene napříč celou plochou. Desítky hasičů plameny hnaly před sebou a stále napojovaly další a další metry hadic. Zatímco první muži drželi proudnice a směřovali proudy vody na oheň, další stále běhali tam a zpět a přinášeli nové a nové hadice.
My jsme postupovali za první řadou, jednak naše oblečení nechránilo před žárem a hlavně jsme neměli v úmyslu jakkoli se hasičům plést do cesty.
Postoupili jsme až do místa, které nejvíce připomínalo Hirošimu. Všude okolo jen spálená pustina a ve stovkách míst ze země stoupají sloupce kouře. První řada hasičů je již daleko před námi a postupují stále vpřed.
„Došla voda! …..“ ozve se ve vysílačce (je doplněno jadrným klením, které nemůžeme publikovat.) „My ji přivezli!“ ozve se odpověď a my zjišťujeme, že mezi „našimi“ hasiči, se kterými jsme zde od samotného počátku, se objevuje vítaná posila. Poznáme je jednoduše, mají o stupeň světlejší hasičské kabáty a o dva stupně světlejší obličeje.
Najednou vše kolem nás potemnělo, prudce se oteplilo a my pochopili, že se otočil vítr. Kolem nás se valí oblaka nedýchatelného kouře a vzduchem létají tisíce jisker. Náhle se také na již uhašeném prostoru všude kolem mě objevují nové ohníčky. Jako laik propadám panice a předpokládám, že zde uhořím, kde je kolega netuším, protože kamsi odešel s vodou. Uvažuji, zda má smysl s mými stopadesáti kily zbytečně prchat a zemřít tak na infarkt nebo raději důstojně zahynout v plamenech a do poslední chvíle, stejně jako radista na Titaniku, informovat čtenáře.
Z mé trudomyslnosti mě proberou až hasiči, kteří změnu směru větru vítají s radostí. Ohnivá bestie se zmýlila. Předtím vítězila a hasiči ji pouze pronásledovali, ona však stále nabírala sílu a stravovala další, vysušený a pro ni dobře stravitelný porost. To, že se otočila a pokusila se rozběhnout proti hasičům, byl její veliký omyl. Bestie neměla co žrát a rychle hynula pod proudy vody.
Náhle se, jako mávnutím kouzelného proutku, všude kolem rozjasnilo, kouř zmizel a bylo vidět jasnou a čistou oblohu. Hasiči snímali přilby, sedali si kam mohli a plivali černé sliny. Sundavali těžké kabáty, objevovala se totálně potem promočená trička a muži do sebe hltavě lili vodu z petlahví, kterou spojky přinášely po desítkách z aut.
Před pár hodinami jsme vydali článek pod názvem „Hasiči smrdí a vůbec nejsou hezcí“, který měl informovat o jejich těžké práci. Netušili jsme, že během pár hodin zažijeme jejich práci na vlastní kůži a nyní můžeme s jistotou říct, že jsme se nemýlili ani v jednom slově.
