Foto

Speciál: Vše o záchytce, sami jsme vyzkoušeli!

Fotograf Krimi zavřený na záchytce, redaktor naopak v bílém plášti

pátek 26. ledna 00:08 , aktualizace neděle 8. července 15:37

Speciály Záchytka

     Záchytka je zdravotnické zařízení sloužící k nedobrovolnému pobytu intoxikovaných osob, kteří svým stavem bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo jsou ve stavu budícím veřejné pohoršení.
     Záchytka je místo, které většina lidí nepoznala a ti, kteří ano, měli pravděpodobně smysly rozostřené alkoholem nebo drogami. Rozhodli jsme se tedy, že ji vyzkoušíme za vás, a to dokonce hned z pohledu ošetřovatele i pacienta.

Pacient

aneb pohled "zevnitř"

     Na záchytku přicházím rozechvělý, sice na rozdíl od jiných sem jdu dobrovolně, ale je to přece jenom něco nového, neznámého.
     Abych tam zapadl, dávám si cestou dvě malá piva a dva panáky vodky.
     U dveří mě přivítaly dvě sestřičky a odvedly mě do šatny, že se zde mám svléknout do spodního prádla. Během svlékání ještě dodaly, že pokud ho mám pomočené nebo pokálené, mám ho svléknout také. Na můj vyjevený obličej pak reagují vysvětlením, že to zde má osmdesát procent ubytovaných. Pak je také překvapí, že se svlékám ve stoje, prý většina to dělá v leže, s hodně protesty či za vydatné asistence sestry a policie, takže pro doplnění autentičnosti sebou snaživě občas i plácnu o zem.
     Pak následuje místnost na spaní ne nepodobná cele ve věznici. „To víte, naši pacienti občas demolují vybavení, takže co není pevně přišroubované, je snadno použitelné jako prostředek demolice,“ vysvětluje sestřička. Jdu to vyzkoušet a pravda je, že jediné čím mohu manipulovat je matrace a tou dveře nevyrazím.
     Pak za mnou na pokoj přichází lékařka a vysvětluje, že součástí příjmu je lékařské vyšetření, kdy lékař záchytné stanice finálně rozhoduje dle zdravotního stavu pacienta o tom, zda bude pacient přijat nebo nikoli. Po vyšetření je mi sděleno, že já bych byl samozřejmě propuštěn, protože jsem nadýchal pouze půl promile a nevykazuji žádné známky toho, že bych ohrožoval sebe či okolí, ale protože jsem výjimečný případ, mohu zde spát do doby, než bude lůžko potřeba pro skutečného pacienta.
     Pak konečně ulehnu, ale spánek nepřichází, zvláště, když asi po hodině do vedlejší místnosti přivedou nadávajícího a řvoucího muže. Samozřejmě na něj nevidím, ale slyšet je pořádně. Nejhorší je, že trpí samomluvou.
     Peklo přichází až po půlnoci, kdy někdo přivezl šíleně řvoucí ženu. Slyším jak se na chodbě s někým pere, je neuvěřitelně vulgární a všem vyhrožuje. Pak, když ji zavřou do pokoje, kravál neutichá, ozývají se strašné rány, zřejmě kope do dveří nebo do toalety a stále strašně řve.
     Spát se zde nedá, piji vodu, kterou jsem večer nafasoval a poslouchám kravál z chodby, přivezli dalšího, pro změnu řve asi rusky či ukrajinsky.
     Asi jsem přece jenom usnul, protože mě vzbudily sestřičky, že mi reportáž končí. Záchytka je totiž plná a i moje postel prý dostane nocležníka. Vyjdu na chodbu a to co mě udeří přes nos je nepopsatelné. Policisté totiž přivedli, respektive přinesli, staršího bezdomovce, kterému tečou světlé řídké výkaly nohavicemi kalhot na zem, takže v tom všichni šlapou. Horní část oblečení již muž nemá, takže vidím jeho záda a záplavu šupinek sypající se kůže, typickou pro svrab. Snažím se nepozvracet a zbaběle prchám do prostoru sestřiček. Zde se na mě směje můj kolega s tím, že takovéhle nadělení na chodbě je zde dnes již podruhé.
     Mám padla, jsou tři ráno a já opouštím záchytku přesvědčen, že na panáka dnes už nejdu.

Foto: Kolega si záchytku "užil" naplno!

Zdravotník

aneb pohled "zvenku"

     Na záchytku přicházím natěšený, už jsem tam párkrát v životě byl, ale vždy jen, když jsme jim někoho přivezli, ještě za své bývalé práce. Je to ale spoustu let, tenkrát byla ještě záchytka ve Veleslavínově ulici a já jsem dnes zvědavý, jak se vše změnilo.

     Tato nová záchytka, na rozdíl od té staré, na první pohled působí čistým a moderním dojmem. Sestřičky mi oznamují, že zde mají zatím prvního nocležníka ještě z odpoledne, ale jde o klidného pacienta, který právě spí.
     Zatím je tedy čas dát si kávu a popovídat si o tom, co to vlastně protialkoholní záchytná stanice je. Jde totiž o zdravotnické zařízení a ne o policejní celu pro opilce, jak si většina veřejnosti myslí. Jedná se vlastně o takovou nemocnici určenou pro intoxikované osoby a je jedno zda alkoholem či drogami. Pro pacienty jsou zde k dispozici zdravotní sestřičky i lékař.
     Pouze zdravotní stav pacienta, respektive jeho intoxikace, určí, zda bude přijat a jak dlouho zde bude. O přijetí však nerozhoduje naměřená hladina alkoholu nebo množství užité drogy. Rozhodujícím hlediskem je, jak se na konkrétní osobě intoxikace projevuje. Je tedy možné, že je umístěn i opilec s jedním promile, který ohrožuje sebe či své okolí, ale často například cizinci se třemi promile nejsou přijati, protože se nedopouští jednání, které by bylo důvodem pro jejich přijetí.
     Problémem i rizikem pro personál je, že zde může být přijat zcela neškodný opilec, který pouze přebral na oslavě, ale i velice nebezpečný pachatel závažného trestného činu, kterého policisté nemohou umístit do cely právě pro jeho intoxikaci. Zaměstnanci tedy musí k pacientům neustále přistupovat s maximální opatrností.

     Služba začíná a během hodiny policisté přivážejí prvního, asi třicetiletého muže, který v opilosti na nádraží napadal cestující. Muž je agresivní, nadává a vyhrožuje. Během lékařské kontroly nadýchal 1,2 promile a lékařka rozhoduje o jeho umístění. Po vystřízlivění bude ráno pacient propuštěn.

     O půl hodiny později policisté přivážejí starší ženu. Ta je silně opilá, zapáchá, všem přítomným nadává a s policisty se pere. Lékařka rozhoduje o umístění. Vzhledem k tomu, že se ale žena nedopustila žádného trestného činu, je po vystřízlivění možné ji propustit. Vzpouzení se a napadání policistů cestou na záchytku nikdo příliš neřeší, je to bohužel běžná praxe. Otázkou však je, zda tu nebude ve večerních hodinách žena znovu opět zcela opilá, protože prý jde o známou firmu.

     Kolem půlnoci policisté přivážejí silně podnapilého muže, který doma ze žárlivosti napadl manželku. Muž na záchytku putuje z chirurgické ambulance, kde mu sešili několik řezných ran. Proskočil totiž skleněnou výplní dveří. I v tomto případě lékařka rozhoduje opilce umístit. Podle našich informací je tento muž velmi nebezpečný recidivista s vice než dvaceti lety strávenými za mřížemi. I tento muž záchytku ráno opustí jen v doprovodu policistů.

     Další přivezený je do němoty zpitý dělník, Rumun, kterého policisté našli ležícího na lavičce, kde blábolil o vyhazovu z práce i ubytovny. Muž se nevzpouzí, neprotestuje, je opilý tak, že neovládá sebe ani své svěrače. Chodbu tak okamžitě plní silný zápach a za podpíraným opilcem na čisté podlaze zůstává široký pruh moči a výkalů, místy přerušovaný i zvratky.
     Na několikrát dělaná dechová zkouška ukazuje více než tři promile a muž je samozřejmě přijat. Se silně znečištěnou chodbou má personál očividně bohaté zkušenosti a za pomoci hadice a čistících prostředků jí rutinně během deseti minut uvádí do čistého stavu.

     O chvíli později musí personál znovu řešit již dříve přivezenou ženu. Ta totiž na pokoji začala ve vzteku a opilosti mlátit a kopat do všeho, co jí přišlo pod ruku a poté se pokoušela vyrazit dveře, do kterých silně a vytrvale narážela dokonce i vlastní hlavou.
     Sestřičky tak musí pro ochranu zdraví pacientky použít kurty. Ty jsou používány pouze v nutných případech a na dobu nezbytně nutnou. Sestřičky se pak snaží s přikurtovanou pacientkou komunikovat. Po asi dvou a půl hodinách se žena unavuje a slibuje sestřičkám, že již bude hodná. Je tedy rozhodnuto o sejmutí kurt a pacientka konečně usíná.

     Dalšího muže policisté spíše přinášejí. Jedná se o polonahého bezdomovce opilého tak, že se neudrží na nohách. Muž středního věku je špinavý, zapáchá a z nohavic mu tečou výkaly. Při prohlídce je také zjištěno, že muž má vši i další parazity a trpí svrabem. I tento muž je lékařkou přijat a znovu se opakuje rituál čištění chodby. 

     Končíme, záchytka je plná. V Plzni máme sice deset lůžek, ale protože zde končí opakovaně řada bezdomovců, kteří zabírají místa běžným pacientům, je záchytná stanice často zcela plná již v podvečerních hodinách.
     Ještě se ptám na rekordmana v počtu strávených nocí a dozvídám se, že jde o muže z Plzně, který má za sebou více než 150 pobytů.
     Ptám se sestřiček, zda se jim tahle děsivá práce alespoň finančně vyplatí. Odpovídají se smíchem, že je zde perfektní kolektiv. Také mě ale prosí, abych určitě napsal jejich poděkování policistům a strážníkům, bez jejichž časté pomoci by nebylo možné práci zde zvládnout.

Soumrak záchytek?

     V blízké době bohužel hrozí, že budou záchytky v celé republice končit. Byla totiž přijata vyhláška, podle níž opilci nebo narkomané musí mít i zde dostatečný komfort. Mimo jiné tato vyhláška nařizuje, aby každý pacient měl k dispozici například signalizační zařízení na přivolání personálu. To ale většina přijatých v prvních minutách utrhne či zničí. Dále nařizuje toaletu oddělenou od okolního prostoru, možnost sprchy a další vymoženosti, které ze záchytky dělají hotový hotel a které budou zajisté vhodným objektem k demolování. 
     Je tedy vidno, že zákon připravoval člověk neznalý skutečných poměrů na záchytkách. Zákon nepočítá s tím, že „pacienti“ jsou ve valné většině agresivní jedinci a rozhodně se nechovají jako beránci. Velmi často se pokoušejí zničit vše co se dá a z tohoto důvodu jsou na záchytkách nejlepším řešením tzv. turecké záchody, které se samozřejmě nedají utrhnout nebo rozkopat na rozdíl od těch evropských.
     Provozovat záchytku bohužel není žádný výnosný byznys, jak se občas snaží různé neziskové organizace veřejnosti tvrdit. Základní provoz záchytky financuje kraj a pacient si sám zaplatí náklady za pobyt. Respektive měl by si zaplatit, jenže opak je pravdou. Záchytku běžně využívají bezdomovci jako noclehárnu zdarma a v zimě jsou zcela běžné případy, kdy lidé vypijí levný alkohol, či se načichají ředidla a sami kontaktují policisty s žádostí o umístění na záchytce. Podstatná část pacientů částku neuhradí a dluh se už většinou nepodaří vymoci, neboť se jedná osoby bez domova či narkomany. Pokud by měly ještě naskočit náklady za opakované opravy „nadstandardu“, požadovaného novou vyhláškou (zatím probíhá přechodné roční období v rámci kterého mají současné záchytky upravit vybavení dle této vyhlášky), provoz záchytky by přestal být rentabilní a provozovatel by skončil. Není to plané konstatování, v některých krajích už provozovatel od smlouvy odstoupil, právě kvůli této vyhlášce. V takovém případě by ovšem o osoby, které požily alkohol a ohrožují sebe nebo své okolí neměl kdo pečovat a tyto osoby by skončily špatně, například umrznutím nebo jiným smutným způsobem.