Před týdnem jsme informovali o sbírce, kterou uspořádali dobrovolní hasiči z Vochova a spolek Jednotný Vochov na nový speciální invalidní vozík pro místní dívku Barču Polívkovou. Článek zaznamenal velikou návštěvnost a mnoho našich čtenářů na účet, který byl pro sbírku zřízen, přispělo.
Nádherným překvapením byl nakonec telefonát Jirky, mladého majitele firmy sídlící na Borských Polích v Plzni. Jirka se nás prostě zeptal, kolik ve sbírce chybí k vybrání optimální částky a my mu po krátkém ověření sdělili, že přibližně 40 tisíc korun. Bez váhání jsme byli požádáni o číslo účtu sbírky, na který Jirka částku obratem převedl.
Díky všem, kteří se rozhodli Barče pomoci, se nakonec podařilo částku, kterou hasiči z Vochova předpokládali, dokonce několikrát překročit. Výsledek sbírky byl ale pečlivě střeženým tajemstvím, protože měl být pro Barču a její maminku překvapením.
Slzy dojetí a štěstí
Jak obrovskou radost měla Baruška, když jí hasiči v pondělí 1. října slavnostně předali výtěžek sbírky ve výši celých 120 tisíc korun, se můžete podívat sami. Barča i její maminka se na místě dojetím rozplakaly.
Jak nám pak řekla její maminka, částka nejenže pokryje celé náklady na nový vozík, ale postačí i na nákup dalších zdravotnických pomůcek, které Barče usnadní nelehký život.
Hasiči z Vochova si ale pro Barču připravili ještě jedno překvapení. Barča je totiž velikou fanynkou hasičů a tak se rozhodli jí potěšit a vzali jí na projížďku po obci hasičským vozem.
Barča se představuje:
"Jsem Bára Polívková,
narodila jsem se předčasně před 27 lety, společně s mojí sestrou,
dvojčetem Veronikou. Při porodu mě museli lékaři křísit, protože jsem
již nedýchala. Následkem toho mám dětskou mozkovou obrnu a ve třech
letech se mi objevila epilepsie.
Rodiče se mnou
od malička cvičili Vojtovu metodu, ale když jsem byla ještě malá, tak se
naši rozvedli a zůstala jsem se sestrou, s mamkou a babičkou.
Asi od šesti let mě maminka vozila do Zbůchu, kde jsem měla přes
týden školu a rehabilitace, na víkend a prázdniny jsem byla doma. Ve
Zbůchu jsem byla do 21 let a na praktickou výuku mě mamka vozila každý
den do Macháčkovy ulice na Skvrňanech, bohužel, i když jsem složila
teoretické zkoušky na jedničku, tak sama si nic neudělám.
Pro mé postižení se sama ani nezvednu z postele, natož abych si například připravila jídlo."
Za redakci se k poděkování všem, kteří přispěli, připojujeme.
