Jan Werich patřil k nejvýraznějším českým hercům a divadelníkům, jeho život ale nebyl spojený jen s Prahou. Před válkou objevil kouzelné údolí u Velhartic, kde si nechal postavit chatu a kam se po letech opakovaně vracel. Místo si zamiloval natolik, že mu říkal Údolí štěstí.
Když se řekne Jan Werich, většině lidí se vybaví Osvobozené divadlo, Jiří Voskovec, filmové role nebo jeho nezaměnitelný humor. Ve Velharticích si ho ale můžete představit trochu jinak. S rybářským prutem v ruce, daleko od pražského ruchu, v údolí říčky Ostružné.
Právě tady našel místo, které si oblíbil natolik, že se stalo jeho druhým domovem. Werich byl vášnivým rybářem a při hledání místa pro vlastní chatu byla pro něj přítomnost vody jednou z hlavních podmínek. Když objevil údolí Na Šlajfu u Velhartic a zjistil, že Ostružná nabízí i pstruhy, měl jasno. Podle vzpomínek při první návštěvě prohlásil: „Tak tady budu mít chatu.“
Chata mezi řekou a mlýnským náhonem
Pozemek v malebném údolí koupila v roce 1938 Werichova manželka Zdena. Ležel mezi ramenem Ostružné a mlýnskou strouhou nedaleko tehdejšího mlýna a pily. Na místě následně vyrostla chata, která dodnes stojí na svém původním místě.
Na její podobě se podíleli Werichovi přátelé z uměleckého prostředí. Stavbu navrhl architekt František Zelenka, který působil v Osvobozeném divadle. Na vzniku podoby chaty se také podílel Jiří Trnka. Právě díky Trnkově inspiraci měla stavba připomínat chaloupku z Karafiátových Broučků. Chata měla výrazný kamenný komín, velké okno v hale s krbem a charakteristickou podobu připomínající venkovské stavby.
Válka Wericha od Velhartic odvedla
Z nového útočiště se však Werich dlouho netěšil. V roce 1939 odešel společně s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem do Spojených států. Do Velhartic se mohl naplno vrátit až po skončení války.
Po návratu začal svůj šumavský azyl využívat mnohem intenzivněji. S rodinou sem přijížděl na delší pobyty a letní měsíce trávil právě v údolí Ostružné. Z Velhartic se tak postupně stalo místo, kde mohl na chvíli odložit svět divadla, filmu a veřejného života. A rozhodně tu nebyl sám.
Za Werichem mířili herci i umělci
Werichova chata se postupně stala místem setkávání jeho přátel. Přijížděli za ním například Miroslav Horníček, Vlasta Burian, Jaroslav Vojta, Zdeněk Štěpánek se synem Petrem nebo zpěvačka Ljuba Hermanová. Do Velhartic zavítali také básník Josef Kainar či klavírista Rafael Kubelík.
Na chatu tak občas přijela část tehdejšího kulturního světa. Když se všichni nevešli dovnitř, mířili někteří hosté přespat na velhartickou faru k Werichovu příteli, faráři Pavlu Janečkovi. Poklidné šumavské údolí tak zažívalo i poněkud rušnější chvíle.
Werich ale ve Velharticích především odpočíval. Rybařil, chodil do přírody, četl a psal. Jeho vztah k místu nebyl jen krátkodobým okouzlením. Šumavu si oblíbil jako krajinu, která podle něj člověka spíše uklidňuje, než aby ho zahlcovala.
U Ostružné nejen odpočíval, ale také pracoval
Werichova chata nebyla pouze místem dovolených. Werich zde také pracoval. Podle vzpomínek trávil čas u psacího stroje a právě ve Velharticích vznikaly také jeho rozhovory s publicistou Vladimírem Škutinou. Jeden z nich se natáčel v roce 1968 přímo na chatě.
Kdo dnes projde údolím kolem Ostružné, může si jen představovat, jak zde Werich sedával, rybařil nebo pracoval. Místo se za desetiletí změnilo, základní kulisy jeho Údolí štěstí ale zůstaly.
Místo, které můžete navštívit i dnes
Werichova chata stojí pod hradem Velhartice dodnes. Návštěvníci se k ní mohou vydat po naučné stezce Velhartice. Trasa začíná na parkovišti u hradu a pokračuje přes městečko, přírodní rezervaci Borek a údolí Ostružné. Jedním ze zastavení je právě Werichova chata.
Stezka je vhodná i pro méně zdatné turisty a cestou nabízí nejen pohled na místo spojené s Werichem, ale také výhledy na hrad a zdejší přírodu. Procházka tak může být lákavá i pro ty, kteří se o Werichův život přímo nezajímají.
Poslední pohled patřil Velharticím
Příběh Jana Wericha a Velhartic má smutný konec. V říjnu 1980 se Werich na své milované chatě ocitl v těžkém zdravotním stavu a ztratil vědomí. Byl převezen do nemocnice, ale z bezvědomí se už neprobral. Zemřel 31. října 1980.
Podle velhartických materiálů byla chata právě tím posledním místem, které před převozem do nemocnice viděl. Je tak symbolické, že závěr života člověka, který většinu své kariéry spojil s rušnou Prahou, se odehrál právě v krajině, kam jezdil hledat klid.
Foto: Plzeň Plus, Museum Kampa
