Obrovským hitem jsou v Plzni přednášky unikátní true crime série "#plzeňskézločiny", a když píšeme, že hitem, tak nijak nepřeháníme. Důkazem tohoto tvrzení je fakt, že vstupenky na poslední z přednášek byly rozebrané během neuvěřitelných třiceti vteřin!
Tyto přednášky pro veřejnost připravila Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje ve spolupráci s Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje a kapitánka kriminálky Michaela Nosková a její kolega kapitán František Müller v nich představují ty nejzávažnější kauzy, na nichž v uplynulých letech pracovali plzeňští kriminalisté.
Na kus řeči s lovci vrahů
Protože mnoho čtenářů zajímá, kdo vlastně tito kriminalisté jsou a jak tak oblíbené přednášky vznikají, pozvali jsme Míšu i Frantu na pokec a trochu je pro vás vyzpovídali.
Františka a Michaely jsme se v první řadě zeptali, jak dlouho pracují u policie a co je k této práci přivedlo.
"Já se rozhodla jít k policii asi v šestnácti letech na gymnáziu. Hodně mě ovlivnily detektivky a policejní příběhy, které jsem tehdy četla. K policii jsem pak nastoupila před pětadvaceti lety a od roku 2008 jsem na krajské kriminálce," odpověděla Michaela.
"I u mě měly vliv detektivní seriály. K policii jsem nastoupil před sedmatřiceti lety, v roce 1990 jsem byl na stáži na plzeňské městské kriminálce a už tam zůstal, no a v roce 2008 jsem přešel na kraj," doplnil František.
Michaela i Franta nám pak také prozradili, že si oba od začátku představovali právě službu kriminalisty. "Představy jsou jedna věc, ale stejně jsme všichni začínali na vykradených sklepech a ukradených králících," dodali se smíchem.
Jak se loví vrazi doopravdy
Oba kriminalisté také vysvětlili, že na rozdíl od seriálů a povídek, které oba k práci u policie přivedly, v realitě nejde u závažných případů o práci jednoho geniálního detektiva, ale o mravenčí práci specializovaného týmu složeného z vyšetřovatele a operativců krajské kriminálky, doplněného často i o zkušené operativce z okresů. Právě takový tým v nedávné době nashromáždil dostatek důkazů k zadržení a obvinění podezřelého z vraždy u Fakultní nemocnice Bory, o kterém jsme informovali v článku: Pachatel svou oběť umlátil a pak ubodal, útočil zezadu na hrudník i krk.
"My často v podstatě od začátku víme, kdo je pachatel, ta hlavní a nejnáročnější práce ale bývá mu to prokázat," shodli se František s Míšou.
Zajímali jsme, jak práce kriminalisty na těch nejzávažnějších případech vlastně vypadá. "Když dojde třeba k vraždě, přestává existovat pracovní doba. První hodiny a dny jsou nejdůležitější, a není výjimkou, že všichni pracujeme i několik dní v kuse," vysvětlili nám oba kriminalisté a dodali, že v Plzeňském kraji dochází ročně průměrně asi k deseti vraždám, ať už dokonaným, nebo ve stádiu pokusu, které právě krajská kriminálka mimo jiných případů řeší.
V současné době je jedinou neobjasněnou vraždou v našem kraji nález těla bez hlavy v Berounce v Plzni na Doubravce z letošního ledna. "To je případ, na kterém stále intenzivně pracujeme," odpověděli nám kriminalisté na dotaz, jak to s vyšetřováním této vraždy vypadá.
#plzeňskézločiny
Zeptali jsme se i na slavné přednášky "#plzeňskézločiny". Zajímalo nás, jak nápad vznikl i jak poutavé vyprávění o nejznámějších případech vražd na Plzeňsku připravují.
"S nápadem tyto přednášky realizovat přišel Milan Říský ze Studijní a vědecké knihovny, který oslovil bývalého ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, plukovníka Jaroslava Vilda. Ten k jeho překvapení návrh schválil v plném rozsahu a byly domluveny první čtyři přednášky. Čekali jsme tak dvacet, třicet lidí, ale hned při první stála venku fronta až za roh a zájem byl tak obrovský, že jsme museli přidat další termíny. Na letošní rok pak bylo naplánováno přednášek celkem devatenáct," odpověděl nám František.
"Lidé se nás ptají i na starší případy, ale nechceme se chlubit cizím peřím, takže přednášky zpracováváme k případům, na kterých jsme za posledních patnáct let sami pracovali. Čerpáme při tom ze spisů i vlastních vzpomínek a i tak je příprava docela náročná. Na každou přednášku se připravujeme 50 až 60 hodin ve svém volnu," doplnila Michaela.
Oba kriminalisté, kteří tvoří perfektně se doplňující se dvojici, se shodli, že je úspěch přednášek hodně, ale mile překvapil. "Kolegové si z nás dělají legraci, že brzy vyprodáme O2 Arénu," dodali s úsměvem.
Neméně slavná kniha
Naše poslední otázka se týkala knihy Skutečné zločiny na Plzeňsku, o které jsme čtenáře již informovali, a která šla do prodeje v posledních dnech. Jejím autorem je totiž právě František, jehož články jsou po řadu let publikovány na stránkách odborného časopisu Kriminalistický sborník a jako autor a spoluautor se podílel na vzniku několika námětů a scénářů k rozhlasovým detektivním hrám i televizním detektivním seriálům.
"Knihu jsem začal psát loni ještě před tím, než jsme začali připravovat přednášky. Je to taková vzpomínka na bývalého nadřízeného, kapitána Jaroslava Kohouta, který byl vrchním komisařem odboru obecné kriminality a loni bohužel zemřel," řekl nám František, jak se dostal k sepsání knihy zabývající se, stejně jako přednášky, těmi nejzávažnějšími zločiny posledních let na Plzeňsku z pohledu kriminalisty.
Nás jako redakci samozřejmě potěšilo, že se v této poutavé knize objevilo v souvislosti s řešením jedné brutální vraždy v Plzni i naše zpravodajství.
Co nám k této knize řekl přímo její autor, kapitán František Müller? "Jednotlivé případy líčím na stránkách knihy tak, jak se skutečně odehrály a jak jsem je osobně vnímal v době, kdy jsem se na jejich objasňování podílel se svými kolegy. Případy popisuji od chvíle, kdy policie přijala oznámení, potažmo od okamžiku, kdy policisté přijeli na místo činu, přes jednotlivé fáze šetření až po dopadení pachatele a jeho odsouzení.
Aby text knihy byl co možná nejvíce autentický a čtenář si dokázal udělat jakousi představu o prožitcích a duševním rozpoložení jednotlivých aktérů, včlenil jsem do něj i výpovědi zainteresovaných osob, tak jak skutečně zazněly. Bez úprav a příkras jsou zde použity úryvky z výpovědí, které podezřelí učinili v době, kdy ze sebe shodili břímě, které je tížilo, aby ulehčili svému svědomí.
Ne všichni pachatelé se však k tomu, čeho se dopustili, přiznali, byť proti nim svědčila celá řada důkazů, a ne všichni svá předchozí slova zopakovali v postavení obviněného.
První řádky Skutečných zločinů na Plzeňsku jsem začal psát někdy na podzim roku 2022. To jsem samozřejmě ještě nemohl tušit, že se na nás o pár měsíců později obrátí pracovníci Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje s žádostí o uspořádání série přednášek na téma vražd v Plzeňském kraji.
Dlouho jsme s vyšetřovatelkou Michaelou Noskovou neváhali. Spatřovali jsme příležitost seznámit posluchače s tím, jak práce na objasňování vražd v reálných podmínkách vypadá a co obnáší. Zkrátka představit široké veřejnosti skutečné postupy, které jsou mnohdy na hony vzdálené od toho, co občas vídáme v nejrůznějších detektivních seriálech. Rovněž se dalo očekávat, že vyprávění o vybraných případech vzbudí v části mladých posluchačů zájem o práci u policie, která má v Plzeňském kraji citelný podstav.
Po úvodní přednášce bylo jasné, že organizátoři se trefili do černého. Zájem veřejnosti o cyklus „Plzeňské zločiny“ byl a stále je doslova ohromující. Když mě pak po jedné z přednášek oslovila paní redaktorka z nakladatelského domu Albatros Media s pobídkou, abych přednášky zpracoval do knižní podoby, byl jsem po pravdě řečeno trochu překvapený a zároveň i nadšený. Urychleně jsem dopisoval text knihy, respektive zřejmě prvního dílu, kam jsem zařadil čtyři případy. Čtyři brutální vraždy, které se odehrály v Plzeňském kraji přibližně za posledních patnáct let.
Dopadnout a usvědčit pachatele toho nejzávažnějšího trestného činu nebývá v kriminalistické praxi zásluhou jednoho geniálního detektiva. V reálném kriminalistickém životě na případu pracuje krom kriminalistů a vyšetřovatelů celá řada dalších osob počínaje kriminalistickými techniky, kteří na místě činu zajišťují stopy, přes experty, kteří stopy vyhodnocují, až po znalce z nejrůznějších oborů a odvětví. Nelze všechny kolegy − ať už policisty, či znalce − jmenovat a poděkovat jim za odvedenou práci. Ani by to vzhledem k současné úpravě práva na ochranu osobnosti nebylo dost dobře možné. Z tohoto důvodu a zejména s ohledem na oběti popisovaných případů a jejich blízké jsou v textu z převážné části pozměněna skutečná jména aktérů, avšak příběhy jako takové jsou zcela autentické.
Velkou část textu zabrala kauza vraždící bratrské dvojice. Byl to natolik výjimečný případ s těžko uvěřitelným a pochopitelným vyústěním, že jsem mu věnoval téměř polovinu knihy.
A pokud se jedná o tak závažný skutek anebo o tak složitou kauzu, jakou byla vražda podnikatele na jižním Plzeňsku, která je popsána ve druhé kapitole, bývá zpravidla ustanoven speciální pracovní tým. Měl jsem tu čest v obou případech týmy vést a se svými skvělými spolupracovníky dotáhnout případy do zdárného konce. A když už jsem použil slovní spojení skvělými spolupracovníky, tak to doslova a do písmene vystihuje pracovní a morální vlastnosti zejména jednoho z mých kolegů, kterému bych touto formou chtěl projevit hlubokou úctu a zavzpomínat na něj. S tímto úmyslem jsem vlastně loni na podzim začal knihu psát. Tím úžasným člověkem, vyšetřovatelem a kamarádem byl kapitán Ing. Jaroslav Kohout. Bohužel, musím psát v minulém čase, protože Jarda nás v roce 2022 navždy opustil."
Knihu Skutečné zločiny na Plzeňsku si mohou zájemci zakoupit například ZDE.
Ukázka z kapitoly „Bratři“
To, co jsem v ložnici rodinného domku spatřil, mě na chvilku zarazilo. Jen stěží lze slovy vyjádřit scénu, s jakou jsme se na místě činu setkali. V místnosti byly zatažené závěsy a panovalo zde poněkud ponuré šero. Ponurost prostředí zvýrazňoval nestandardně nízký strop a nasládlý pach krve. Odhadoval jsem, že stěny mohou být vysoké přibližně 230 cm.
Pohled, který se mi naskytl, silně připomínal scénu z béčkového hororového filmu toho nejhrubšího kalibru. Všude, kam se člověk podíval, byla krev. Naprosto všude. Krev byla na stěnách, nábytku a stříkance od krve jsem viděl dokonce na stropě.
Stačil jeden pohled dovnitř místnosti, aby si člověk dokázal udělat představu o razanci a brutalitě útoku. První, co upoutalo moji pozornost, bylo poranění břicha zavražděného muže. Z hluboké rány na břiše byla vyhřezlá střeva. Drala se ven jako nějaké klubko stočených hadů. Ode dveří jsem viděl sečné rány na hlavě, trupu a dolních končetinách. Chvilku jsem nechápavě hleděl na tři nevelké oválné předměty světlé barvy v kaluži zasychající krve. Ty malé předměty tam prostě nepatřily. Zprvu jsem nechápal, co to může být. Až po několika vteřinách mi došlo, že to jsou useknuté prsty.
Po chvilce technik poodstoupil stranou. V ten okamžik jsem spatřil druhé tělo. Z pravé strany leželo prakticky kolmo k trupu muže. Z místa, kde jsme stáli, jsem viděl pouze na spodní část mrtvoly, od chodidel k pasu. Žádná zranění jsem ale nezaregistroval. Přidržel jsem se zárubní a naklonil se víc dopředu, abych měl lepší výhled. Tělo patřilo ženě. Od prsou nahoru jsem na zavražděnou přesto neviděl. Výhled mi zakrývala skříň, která stála u stěny. Ke všemu horní část trupu zasahovala do pokoje vedle ložnice.
„Já jsem tady prakticky hotov,“ pronesl soudní lékař.
Technik vypnul kameru a otočil se k nám: „Jestli se na to chcete podívat zblízka, vemte si návleky na boty. Všude je tady krev, ať se to neroznese po baráku.“
Ukázka z kapitoly „Já nevinný vrah“
Od počátku nám vyšetřování případu poněkud komplikovala rodina pohřešovaného, především jeho sestra Simona. Hned druhý den po zmizení Martina se obrátila na různé „senzibily, věštce a vědmy“. Slečna Forejtová nám označila několik míst, kde se podle těchto osob nachází její bratr, který byl unesen a je stále na živu. Vesměs šlo o opuštěné objekty, které byly navzájem vzdálené desítky kilometrů. Některé se nacházely v bezprostřední blízkosti železničních tratí. Určená místa byla prověřena s negativním výsledkem.
Po několika rozhovorech si Simona začala postupně uvědomovat, že při tak značné ztrátě krve, která se dala předpokládat, a vzhledem k mrazivému počasí, které v noci již panovalo, je velmi nepravděpodobné, aby její bratr byl stále na živu, ale zhruba 14 dnů jsme se kromě obvyklé kriminalistické činnosti věnovali také „věšteckým poznatkům“.
Za svou letitou praxi u kriminální policie neznám jediný případ v České republice, kdy by nějaká vědma, věštec, nebo jak se tyto osoby s údajnými nadpřirozenými schopnostmi titulují, přispěly k objasnění vraždy. V kauze pohřešované Aničky J., která je zřejmě mediálně nejznámější, se pražským kolegům ozvalo bezmála dva tisíce takových osob. Někteří prorokovali, že dívka se nachází v zahraničí, někteří že je v Čechách, ale téměř všichni se shodli na tom, že byla unesena a je stále na živu. Bohužel, nebyla.
S ohledem na neštěstí a zoufalství postižené rodiny je poněkud zarážející, jaké motivy některé z těchto osob k jejich jednání vedou. Když jsem se později Simony dotázal, zda paní vědma, která byla ve svých věštbách a proroctvích nejaktivnější, žádala nějakou odměnu, byl jsem ujištěn, že to dělá zcela nezištně z pochopitelných lidských důvodů. To ovšem platilo pouze do doby, než rodině zaslala fakturu za své služby.
